čtvrtek, 20. listopad 2014

Stará hudba dvacet pět let poté

Napsal(a) 

Markéta Cukrová, foto Ilona Sochorová Markéta Cukrováfoto: Ilona Sochorová

V časovém rozpětí zhruba jednoho měsíce před 17. listopadem se v Praze konalo několik koncertů, které byly nejlepším důkazem toho, jak dakleko u nás za poslední čtvrtstoletí dospěl vývoj v interpretačním oboru, kterému nepřál nejen předlistopadový, ale dlouhou dobu ani polistopadový hudební establishment: bez nadsázky ke světové kvalitě i proslulosti. Pro potvrzení pravdivosti těchto slov stačí zalistovat stránkami programové brožury, vydané ke koncertu souboru Mala Punica (FOK, řada  Komorní koncerty & klavírní recitály, kostel sv. Šimona a Judy, 30. 9.). Večer sliboval a také přinesl setkání s raně renesančním italským repertoárem (Johannes Cioconia, Matteo da Perugia, Francesco Landini, Paolo da Firenze), proslulým souborem, který vede hráč na zobcovou flétnu Pedro Memmelsdorff, výbornými zpěváky a instrumentalisty – sopranistkou Barbarou Zanichelli, tenoristou Gianlucou Ferrarinim a hráčem na fidulu José Manuelem Navarrem. A protože naši specialisté už dlouhou dobu patří mezi elitu tohoto oboru, a některé z nich známe jako členy špičkových nejen domácích, ale i zahraničních těles, uplatnili se tu výtečně i tři umělci, známí z domácích pódií – mezzosopranistka Markéta Cukrová, Helena Zemanová (fidula) a Pablo Kornfeld (varhany, echequier).

Ensemble Inégal, foto Vojtěch Vlk Ensemble Inégalfoto: Vojtěch Vlk

Dvakrát se během období, o němž je tu řeč, představil v Praze Ensemble Inégal – jednak na svém vlastním, nově založeném Zelenka festivalu, v jehož rámci 13. 10. zazněla jak Zelenkova Missa Sanctissimae Trinitatis ZWV 17, tak Dvořákova Mše D dur Lužanská, v instrumentaci rozšířené o nedávno v Anglii objevené  smyčcové party (nezapomenutelně krásné tu bylo ztišené Agnus Dei). Za druhé 3. 11. v divadle Archa, v dramaturgicky i interpretačně podivuhodném programu Americano, věnovaném nejen autorům skutečně americkým, nýbrž i hudbě, kterou na americkém kontinentě napsali Evropané a importované tvorbě, která tu zdomácněla. Ensemble Inégal neváhá experimentovat s propojením staré a soudobé hudby – na řadu přišla i česká premiéra Symfonie č. 3 Philipa Glasse (na moderních nástrojích). Čtyřvětá skladba bez oddechu postupuje kupředu valivým rytmickým pohybem – zklidní se jen v krásně vystavěných houslových sólech třetí věty. Energičnost a naléhavost Glassova hudebního jazyka dokonale koresponduje s výrazovými prostředky baroka – Adamovi Viktorovi se tady podařilo vytvořit vzorově kompaktní programový blok. Večer zarámoval peruánský mariánský hymnus Hanacpachap cussicuinin z roku 1631;  kromě něj publikum vyslechlo skladby Domenica Zipoliho (činného v Argentině), Mexičana Juana Garcii de Zéspedes (c. 1619-1678), Juana Araňése (+ 1649), Matea Flechi staršího, jehož skladby vyšly tiskem v Praze v roce 1581, a Jana Josefa Ignáce Brentnera, se kterým se Peruánci seznámili prostřednictvím jezuitských misií. Hanacpachap cussicuinin a Araňésův Un sarao  de la Chacona jsou i u nás dobře známé ze „kreolských“ nahrávek Jordiho Savalla. V Arše bylo možné porovnat jeho pohled na ibero-americkou hudbu s pohledem českým: Ensemble Inégal Savallovi nezůstal nic dlužen. Nejen proto, že podíl kytarové a loutnové sekce (Jan Čižmář, Jan Krejča) byl i tady velmi výrazný a skvěle se tu uplatnil česko-peruánský perkusionista Camilo Caller  - jihoamerická část tohoto večera byla ve všech jednotlivostech i jako celek dokonale iberská sama o sobě.

Velkou pozornost si zasloužilo o den dříve provedené Drážďanské nokturno, které do letního refektáře strahovského kláštera přineslo 20. 10. jako součást svých Barokních podvečerů Collegium Marianum. Čistě instrumentální program pozůstával z koncertů a suit  Johanna Friedricha Fasche, Georga Philipa Telemanna, Johanna Georga Pisendela, Pierre-Gabriela Buffardina a Antonia Vivaldiho. Mohlo by se zdát, že šlo o náhodný výběr z efektních kusů barokní virtuózní literatury; ve skutečnosti však byli všichni uvedení skladatelé provázáni vzájemnými styky a vlivy, přímými i zprostředkovanými (Fasch a Telemann v Německu společně připravili nástup klasicismu, Pisendelovi věnovali své houslové skladby Telemann i Vivaldi, Buffardin působil u drážďanského dvora, se kterým byl v kontaktu Telemann - a k renesanci Vivaldiho tvorby přispěl podstatně zájem Johanna Sebastiana Bacha o tvorbu italského kolegy; podobně ho však zaujal i Fasch). Koncert byl tematicky vyvážený a podle očekávání interpretačně brilantní; lze předpokládat, že stejně budou na výši i další části podzimní sezony Barokních večerů.

Cappella Mariana, foto archiv CM Cappella Marianafoto: archiv CM

Dceřinným souborem Collegia Mariana je Cappella Mariana, která 26. a 27. 10.  uvedla v Sukově síni Rudolfina  své CD Praga Magna – výběr z vokální tvorby rudolfinské Prahy (Alessandro Orologio, Orlando di Lasso, Philippe de Monte, Liberale Zanchi, Giovanni Pierluigi da Palestrina, Jacob Regnart). Na koncertě zazněla jiná díla, než uvádí CD - skladby Lucy Marenzia, Philippa Verdelota, Francisca Sale, Philippa de Monte, Jacoba Vaeta a Kryštofa Haranta, jenž tu z klání se svými proslulejšími současníky vyšel jako stoprocentně rovnocenný soupeř. Lze jen doufat, že na ně příjde řada na dalším CD ansámblu, který se v současnosti pohybuje na světové špičce – stejně jako soubory zmíněné dříve. Jiné mimořádné CD se 26. 10. křtilo v průběhu dalšího koncertu hudebního salonu Café Créme v kostele sv. Vavřince: mezzosopranistka Kamila Mazalová, Monika Knoblochová a Saša Rašilov tu představili písně na Goethovy texty z tvůrčí dílny Václava Jana Tomáška, proložené Goethovou korespondencí s Tomáškem a úryvky z Tomáškových pamětí.  Záslužnost tohoto vydavatelského počinu je obrovská, nejen protože nahrávka je interpretačně po všech stránkách vynikající. Záznamů Tomáškových písní – ačkoliv se jedná o prvotřídního skladatele – je i dnes žalostně málo, tato je navíc zaměřena na české publikum (v každém případě by si ale zasloužila cizojazyčnou programovou mutaci – německou i  anglickou, aby dostala Tomáškovu písňovou tvorbu na zahraniční trhy). Do třetice je zapotřebí připomenout CD Vienna 1709: árie pro soprán a violu da gamba a instrumentální skladby Pietra Baldassariho, Johanna Josepha Fuxe, Arcangela Corelliho, Giovanni Battisty Bononciniho, Attilia Ariostiho a Gottfrieda Fingera.

Hana Blažíková, foto Lidové noviny Hana Blažíkováfoto: Lidové noviny

Na dalším koncertě řady Komorní koncerty & klavírní recitály  FOK ho 4. 11. v kostele sv. Šimona a Judy uvedli jeho interpreti – Hana Blažíková a Ensemble Tourbillon, vedený Petrem Wagnerem. Že Hana Blažíková je výtečná zpěvačka a Petr Wagner vynikající gambista, je všeobecně známo. V sólových skladbách mívá Wagner tendenci oslňovat svou virtuózní technikou na úkor elegance, která ke gambové hře neodmyslitelně patří; v tomto případě ho však spolupráce se skvělou kolegyní Hanou Flekovou dovedla k příkladné kázni – ukázal se jako výtečný doprovazeč (spolu s loutnisty Janem Krejčou a Přemyslem Vackem a Monikou Knoblochovou) i hráčský partner (zajímavé literatury pro dvě gamby je tolik, že by stálo za to, aby ji  s Hanou Flekovou co nejdříve natočil – nepochybně s významným uměleckým i tržním úspěchem). Celek večera i CD by bylo možné přirovnat k prastaré malbě, která po sfouknutí prachu zazáří jasnými barvami: detaily díla ocení divák i posluchač teprve poté, co si tento zážitek víckrát zopakuje.

Shrnuto a podtrženo: v roce 1989 sotva kdo čekal, že to bude právě stará hudba, co se v průběhu času stane jedním z nejprestižnějších českých vývozních uměleckých artiklů. Stalo se – stromek, zasazený dávno před převratem Miroslavem Venhodou, ve svobodném státě vyrostl a rozkošatěl a dnes nese nádherné ovoce.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.