neděle, 5. květen 2013

Standing ovation pro Ivana Klánského

Napsal(a) 

Standing ovation pro Ivana Klánského, foto Zdeněk Chrapek Standing ovation pro Ivana Klánskéhofoto: Zdeněk Chrapek

Ivan Klánský patří bezesporu k našim nejpřednějším pianistům a zcela vyprodaná Dvořákova síň (20. 3.) dokazovala, že se jeho recitál, jehož pořadatelem byl Český spolek pro komorní hudbu, stal stěžejní událostí sezony. Umělec zahájil svůj program proslulou Chromatickou fantazií a fugou d moll BWV 903 J. S. Bacha. Hned v úvodní Fantazii předvedl svou skvělou prstovou techniku a mimořádný cit pro klavírní barvy. Jeho procítěná rubata propůjčila Fantazii působivý barokní vzlet. Fugové téma hrál pianista překvapivě měkkým tónem, čímž si otevřel prostor, aby takt za taktem vystavěl obdivuhodně gradovanou architekturu, jež až do posledních tónů neztratila tah a napětí. Beethovenova Sonáta č. 32 c moll op. 11, která zazněla po Bachovi, klade na interprety enormní nároky technické i výrazové. Ivan Klánský přistoupil k její první větě s klasickou uměřeností, bezpečně a přesvědčivě zvládl všechna úskalí, skrytá nejen v technických a rytmických záludnostech, ale i v častých tempových změnách, přičemž zcela bezkonkurenčně mu zněla lyrická místa. To, že je lyrikem par excellence, dokázal pak umělec ve druhé větě Beethovena. Téma znělo pod jeho prsty tak něžně, jako by je zpíval tichý dívčí hlas. A řada variací, která za ním následovala, plynula jako nehmotné obrazy z nějakého nadzemského světa. Ivan Klánský si v nich vychutnával každý sebemenší detail, okouzloval nespočtem barevných nuancí i fantazií v objevování vedlejších hlasů a jeho technika se zdála být tak samozřejmá, že i obě pekelná trylková místa před závěrem proplynula lehce jako šumění potoka. Hudební poezii, zpěvný tón i zajímavé protihlasy mohli posluchači obdivovat také v rozkošné Schumannově Arabesce C dur op. 18, jež zazněla po přestávce. Následující Janáčkova Sonáta 1. X. 1905 vnesla do recitálu zneklidňující prvek. Zvláště její první věta byla plná dramatických, ba mnohdy až bolestných kontrastů. Nálada druhé věty byla zjevně smířlivější. Na závěr svého recitálu zařadil Ivan Klánský dvě díla F. Chopina, který je vedle Smetany jeho „erbovním“ skladatelem. Barkarola Fis dur op. 60 byla pro posluchače – a zjevně i pro klavíristu – zvukovou lahůdkou. Jemná barevnost a zpěvnost proměnily toto dílo v hudební impresi, evokující nejspíš snové benátské obrazy Turnerovy. Jemnou barevností a úžasnou zpěvností se vyznačovalo i Chopinovo Andante spianato, následované skladatelovou Velkou brilantní polonézou Es dur op. 22 . Pikantně vyostřená rubata a velkorysá výstavba učinily z Chopinovy Polonézy efektní „finálštyk“, který strhl auditorium k velkému potlesku. Ivan Klánský se poděkoval dvěma lyrickými drobnostmi – Chopinovou Mazurkou a Schumannovým Sněním, jejichž provedení bylo tak sugestivní, že zdvihlo posluchače k potlesku vstoje.

Věroslav Němec

Hudební editor a redaktor, klavírista (bývalý), pedagog (bývalý), muzikolog, hudební publicista. V letech 1975 – 2000 pracoval v hudebním nakladatelství Supraphon (1989–91 šéfredaktor, 1998–99 ředitel, 1999–2000 místopředseda představenstva). Od roku 2000 je šéfredaktorem hudebního nakladatelství Amos Editio, které v roce 2012 získalo pod jeho vedením prestižní Cenu České hudební rady. Jako pianista vystupoval v klavírním duu se svou manželkou Jitkou. S časopisem Harmonie spolupracuje od roku 1999. Ve svých textech, jichž vyšlo v Harmonii přes 500, se věnuje především klavírní interpretaci.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.