Stamicovo kvarteto je přinejmenším jednou věcí jedinečné: snad žádný jiný z našich současných komorních souborů neuskutečnil tak úspěšně podobně užitečnou a potřebnou myšlenku, jakou je projekt festivalu EuroArt Praha. Je obdivuhodné, jak vzdor neblahým zásahům osudu zůstali Stamicovci věrni původní vizi a stále jsou uměleckou i organizační páteří kontinuity festivalu. S myšlenkou vytvořit originální prostor pro prezentaci a setkávání především mladých či začínajících špičkových kvartet nejen českých, ale z celé Evropy či i ostatního světa, přišel violoncellista Stamicovců Vladimír Leixner. Jeho charisma a organizační schopnosti získaly pro realizaci potřebný počet významných partnerů, mezi nimiž svými znalostmi a pochopením vynikal v mnohém dodnes nenahraditelný šéf NKÚ Vladimír Voleník. Ačkoliv obě tyto skvělé osobnosti od nás předčasně odnesla smrt, jejich odkaz díky péči a obětavosti kolegů a partnerů žije plnohodnotně dál. 12. ročník Festivalu EuroArt Praha představil 15. února v naplněném sále Martinů Stamicovo kvarteto (Jindřich Pazdera – prim, Josef Kekula – sekund, Jan Pěruška – viola, Petr Hejný – cello) s originálním programem. Výběr programu byl možná co do posluchačské vděčnosti trochu riskantní, ale Stamicovci dokázali, že by dovedli naplnit i nejnudnější hudební světy přesvědčivým životem a hudební vášní. Jako první zazněl značně dlouhý a i na dobu svého vzniku dosti konzervativní čtyřvětý Smyčcový kvartet č. 1 E dur op. 15 Josefa Bohuslava Foerstera (1859 – 1951). Stamicovo kvarteto nedávno s obdivuhodnou pečlivostí a přidanou hodnotou hudebního temperamentu nahrálo ve světové premiéře celé Foersterovo kvartetní dílo, což je pro zmapování vývoje české hudby čin záslužný a obětavý (viz recenze v minulém ročníku HARMONIE). V živém provedení se schopnost Stamicovců maximálně rozproudit ospalý krevní oběh hudebního opusu projevila až se zavádějící přesvědčivostí.
4. smyčcový kvartet „Ozvěny a zrcadlení“ Michala Müllera (1956) věnoval autor otcově památce. Dílo v pěti navazujících částech chce evokovat plynoucí řadu záblesků a odlesků vzpomínek. Skladba je typickou představitelkou prezentovaného kompozičního stylu. Až na malou čistě tonální melodickou citaci z vlastní rané skladby je autor, perfektně ovládající modální a serielní techniky, nesmiřitelně atonální a důsledně dodržující stylovou doktrinu i v technicistním označení částí (1. čtvrtka=100, 2. čtvrtka=120, atd.). V díle se do prostoru se značnou invencí prolínají zajímavé a neobvyklé barevné i rytmické plochy, svědčící o dokonalé znalosti možností smyčcového nástroje. Avšak i při dané ploše skladby se posluchači může po chvíli vše jevit stereotypně se opakující a vzájemně neodlišitelné. Při poslechu tohoto kompozičního stylu postrádám často cosi podstatného, matematickou konstrukcí nenahraditelného…
Komorní hudba pro klavír a smyčcové kvarteto op. 138 J. B. Foerstera je skladba z jeho posledních let, nezvykle krátká (Allegro), a přesto – či právě proto – působí životněji a přesvědčivěji, než většina jeho komorních děl předchozích. Bezesporu na lesku jejího vyznění má nespornou zásluhu i brilantní uchopení a pochopení jak Stamicova kvarteta, tak pianisty Václava Máchy .
Skladby Jeana Sibelia jsou většinou rozsáhlé a nekonečné jako finská krajina. Klavírní kvintet g moll JS.159 je jednou z nich. Současně je však asi i jeho nejzdařilejší komorní skladbou z nejplodnějšího období, kdy již byl uznávaným „otcem zakladatelem“ finské národní hudby. Pětivěté dílo má krásná místa srovnatelná se světy Brahmse či Čajkovského. Stamicovci svým velmi plastickým zvukem a vášnivou emocionalitou projevu vnesli do všech přednesených skladeb netušený temperament a život, za což by od všech autorů zasloužili vděk a poděkování. Toho se jim právem dostalo od nadšeného publika. Klavírista Václav Mácha byl kvartetistům rovnocenným partnerem.