Stále sympatický Paul Badura-Skoda

Paula Baduru-Skodu jsem poprvé slyšel někdy koncem sedmdesátých let. Pamatuji se, že působil na pódiu neobyčejně sympaticky, ale zároveň mne také tenkrát velmi překvapilo, že „řemeslná“ úroveň jeho hry zdaleka neodpovídala jeho věhlasu. Letos oslaví Paul Badura-Skoda 84. narozeniny a lze jej bezpochyby považovat za žijící legendu. Jeho recitál (Rudolfinum, Praha, 30. 4. ), zařazený na závěr cyklu Světová klavírní tvorba FOK, se nesl ve znamení Vídně: Badura Skoda je vídeňským rodákem, hrál na klavír vídeňské značky Bösendorfer (který firma zapůjčila na letošní klavírní soutěž Pražského jara) a program sestavil převážně z děl vídeňských skladatelů. Mozartovu Fantazii c moll KV 475, jíž zahájil své vystoupení, hrál s velkým nasazením a s mnoha působivými místy, ale bohužel nebylo možné přeslechnout, že se ve skladbě přihodilo leccos, co by se profesionálovi přihodit nemělo. Přesto však provedení budilo jakýsi zvláštní dojem „autentické interpretace“, možná i díky nástroji, který má komornější tón než Steinway. Po Mozartovi následovala málo hraná Beethovenova Polonéza C dur, op. 89 . Skladba spíše salonního charakteru vyzněla obdobně jako Mozartova Fantazie: s řadou hezkých míst, ale také s řadou míst značně problematických. A nejinak tomu bylo i v Beethovenově Sonátě As dur, op. 110, v níž pianistovi kupříkladu vyšel neobyčejně krásně v závěrečné větě začátek fugové části v inverzi, ale kde se hned poté dělo tolik podivného, že nad tím už jen sotva bylo možné přimhouřit oči. Po přestávce uvedl umělec Fantazii na flamencové rytmy, kterou pro něho napsal v roce 1973 švýcarský skladatel Frank Martin. Ve skladbě se střídají meditativní a taneční plochy a po technické stránce se v ní pravděpodobně může mnoho věcí ztratit. Skutečný obdiv si zaslouží to, s jakou mladistvou vitalitou hrál Badura-Skoda divoké taneční rytmy. Svůj recitál uzavřel Schubertovou Sonátou B dur, D960. Rozsáhlé dílo s překrásnými melodickými nápady poskytlo pianistovi velký prostor pro to, aby své umění předvedl v tom nejlepším světle: velice hezky vyzněla například volná věta, svůj půvab měly i krajní části scherza. Ale stejně tak bylo v této skladbě i více prostoru pro pianistické podivnosti: počínaje kuriózní vynechanou osminou hned na začátku hlavního tématu první věty a konče sešmírovanými pasážemi ve větě finální. Přestože posluchači slyšeli během večera leccos, co by mladším pianistům asi sotva tolerovali, působil kupodivu Badura-Skoda opět velmi sympaticky. Sklidil velký potlesk, za nějž se poděkoval dvěma Impromptus z Schubertova opusu 90. Hrál je s lehkostí a s espritem, leč technicky zcela v intencích toho, co znělo po celý večer. Nejsem si příliš jistý, zda je nutné zvát do Prahy umělce, kteří jsou tak daleko za zenitem, přesto – vzhledem k věku klavíristy – považuji celý recitál za výkon, před kterým je nutno smeknout.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější