čtvrtek, 6. červen 2019

Spolehlivé orchestry pod dobrým vedením na Pražském jaru

Napsal(a) 

, foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Dva koncerty českých orchestrů 31. 5. a 2. 6. na Pražském jaru měly společného jmenovatele ve výrazných osobnostech hostujících sólistů a dirigentů. Nešlo přitom o jména z nejznámějších, takže výsledek nebyl dopředu zaručen. Českou filharmonii dirigoval v pátek Louis Langrée a Symfonický orchestr Českého rozhlasu v neděli Jessica Cottis. V obou případech to byla přesvědčivá volba.

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Druhý koncert byl velmi vydařeným záskokem. Ohlášenou dirigentku mladé generace Alondru de la Parra nahradila noblesní dáma generace střední Jessica Cottis. Převzala celý program beze změny a vtiskla mu jiskru i vysokou profesionalitu. Úvodní Šostakovičova Slavnostní předehra nezapře autorův rukopis a schopnost napsat příležitostnou skladbu, která přesto něčím zaujme. Do šesti minut se tentokrát vešlo hodně muziky. Následoval koncert Alexandra Harutjunjana (i když vhodnější by asi bylo používat český přepis Aruťunjan; Pražské jaro v programu nabídlo svou vlastní napůl anglickou verzi přepisu ruského jména, u kterého jen wikipedie nabízí pět jiných možností), Národního umělce Sovětského svazu s arménským původem. Jde však o skladbu vděčnou, řemeslně velmi dobře zkomponovanou a hráčsky všestranně náročnou. Dává sólistovi všechny možnosti, z nichž španělský sólista Manuel Blanco využil hlavně ty barevné a swingově či jazzově laděné. Provedení nepůsobilo tak virtuózně, ale posluchače si získalo tlumenou barvou a jistou vřelostí. A tento dojem ještě zvýraznil jihoamerický přídavek od Astora Piazzoly.

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

V případě Petrušky se Symfonický orchestr Českého rozhlasu ukázal ve velmi dobrém světle. Nechal se vést gesty, která mela přesnost, ale i jistou taneční eleganci. Subtilní dirigentka přehledně modelovala různobarevné plochy i různá rytmická pásma. Provedení mělo velmi svěží náladu a nebylo nijak znát, že tato první verze baletu Petruška z roku 1911 je zkomponovaná pro velké, málem straussovské obsazení. Je dobré, že v programu bylo přehledně a stručně vysvětleno, jak se tato méně uváděná verze liší a lze jen potvrdit slova autora průvodního textu Miloše Haaseho: „…znění z roku 1911 upoutá zvukomalebnou paletou, která oproti verzi z roku 1947 zahrnuje francouzské kornety, bachovskou vysokou trubku, dvě harfy, čtyřručně hranou celestu a množství drobných bicích nástrojů.“ Dirigentka ale neprezentovala Stravinského přehnaně impresionisticky nebo novoromanticky, držela rytmickou pregnantnost a moderní transparentní zvuk.

 , foto Ivan Malý foto: Ivan Malý

Páteční koncert České filharmonie byl zcela francouzský. Rozšířil obraz o mladém Berliozovi, připomněl kouzlo Symfonie d moll Césara Francka i nároky populárního Ravelova Klavírního koncertu.

Úvodní předehra k nedokončené mladistvé opeře Les Francs-Juges byla učebnicovou ukázkou mladého skladatele s horkou hlavou, mnoha nápady a velkými emocemi. Pětadvacetiletý Berlioz plný příslibů. Sólistou byl Javier Perianes. Ravelův koncert zahrál brilantně, spolehlivě, v jeho tónu ale chyběl kus krystaličnosti a smyslu pro klasický řád této skladby. Zejména pomalá věta byla „konvenčně romantická“ a neměla typicky ravelovskou průzračnost. Na provedení Ivana Moravce, který tento koncert miloval a střežil si v něm kvalitu tónu, jsme tentokrát mohli jen vzpomínat a doma sáhnout po jeho poslední nahrávce s Jiřím Bělohlávkem. Ostatně, koncert se konal v den druhého výročí dirigentova úmrtí.

 , foto Ivan Malý foto: Ivan Malý

To nejklasičtější dílo v programu bylo nakonec dramaturgicky nejobjevnější. Franckova Symfonie d moll je skvost, který se hraje málo, dodnes vzpomínám na velmi silné provedení Kurta Masura na Pražském jaru 2003 s Francouzským národním orchestrem. Jinak to bylo Talichovo milované dílo a s Českou filharmonií ji moc dobře nahrál John Barbirolli – ale jak často ho živě slýcháme. S trochou zlomyslnosti lze říci, že nejzajímavější francouzskou symfonii napsal původem Belgičan a varhaník… Javier Perraines naopak zvolil provedení hodně vnitřně dramatické až přerývané. Pomalá věta stála více na hornových sólech a žestích, než na intimitě dřevěných dechových nástrojů, a celé provedení bylo více romanticky rozevláté než pokorně hluboké. Jakoby si tu Franck půjčil něco od Berlioze, což asi nepotřeboval. Ne všechny koncerty v pražské sezóně jsou takhle kvalitní a bylo dobře, že se laťka udržela.

Jindřich Bálek

Od roku 2004 pracuje v Českém rozhlase, z toho deset let v Redakci kulturní publicistiky a od roku 2014 v Redakci vážné hudby. Zabývá se hudební dramaturgií, kritikou i publicistikou. Pochází z Teplic, kde vystudoval gymnázium; je absolventem Institutu základů vzdělanosti UK, a oboru filosofie na FF UK v Praze.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.