Pětasedmdesáté výročí našeho tělesa s nejdelším jménem – Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK – se slavilo jak jinak než koncertem. V přímém přenosu vysílala stanice Vltava. Místo nemocného (ale snad již se uzdravujícího, držme palce!) šéfdirigenta Jiřího Kouta převzal 16. 12. ve Smetanově síni taktovku Zdeněk Mácal , jehož kariéra je s tímto orchestrem rovněž významně spjata.
Na programu Dvořákův Karneval , Mozartův Houslový koncert a Janáčkova Sinfonietta – díla, jaká potěší snad i publikum velmi konzervativní (viz editorial ředitele Ilji Šmída v posledním čísle firemního bulletinu FOKus, ke stažení na www.fok.cz).
Před tentokrát skoro zaplněné auditorium předstoupil Ilja Šmíd s krátkým a vtipným proslovem, který rozesmál přítomného ministra kultury a poněkud rozhodil vedle stojícího momentálního primátora Prahy Pavla Béma. „Orchestr přežil dvě světové války, (…) devatenáct primátorů a dvaatřicet ministrů kultury,“ řekl Šmíd a dodal, že to je důkaz jeho odolnosti vůči nepříznivým podmínkám. A že situace pražských symfoniků není právě růžová, tím se vedení tělesa netají.
Zdeněk Mácal jako vždy křepce vyskakoval na dirigentský stupínek, ale místo výbuchů energie, o něž si Dvořákova overtura říká, šla z pódia spíše urputná snaha. Na rozdíl od rychlých částí trpících nesouhrou, vyzněl ale pomalý střední díl pěkně. Houslový koncert A dur W. A. Mozarta přednesl Roman Patočka , jeden z nejlepších houslistů své (mladé) generace. V ostrém nesouladu s jeho zpěvnou, vylehčenou hrou a věčně rozesmátým kukučem byla zvuková „zeď“ orchestru (přes zmenšené obsazení) a rozplizlá artikulace. Pro Patočku jsou hračkou technicky mnohem obtížnější kousky (jak dokázal přídavkem, Kreislerovým Scherzem ), ale paradoxně na Mozartovi se ukázalo, jak těžká tahle průzračná hudba je. Provedení lze sotva něco vytknout, jen jsem měla pocit, že se sólistovi bez podpory stejně zapáleného doprovodu nehrálo zrovna dobře. Zajímavostí jeho provedení byly kadence – trochu „ujeté“, přiznaně moderní, které má na svědomí Adam Skoumal.
Sinfonietta, která zazněla po pauze, byla zklamáním. Dirigentovi se rozpadala pod rukama, chyběl nadhled, vývoj, diferenciace hlasů… Snad měli alespoň posluchači díky rozhlasovým mikrofonům lepší dojem.
Sedmdesát pět let je požehnaný věk, ale už jsem viděla energičtější staříky, než byl FOK ve svůj narozeninový večer! (dkh)