sobota, 23. srpen 2003

Špička pianistické extratřídy

Napsal(a) 

Na petrohradském pianistovi Grigoriji Sokolovovi není při prvním pohledu nic mimořádného. Na pódium Dvořákovy síně vstoupil podsaditý prošedivělý muž, uklonil se a usedl ke klavíru. Vše naprosto věcně, spíš jako by přišel úředník než umělec. Z výšky se rozmáchl k úvodní skladbě, tak jak to můžeme očekávat od zástupce ruské školy, proslulé "velkou" technikou a "velkým" zvukem. Jeho prsty se dotkly kláves - a ozval se tichý, měkký, oblý a hebký tón a hned za ním zaperlily úvodní dvaatřicetiny Bachovy Sonáty a moll BWV 965 , tóny stejně hebké a oblé jako ten první. Hudba plynula a publikum zatajilo dech. Sokolov hrál jednu větu za druhou bez znatelnější pauzy, jako by nechtěl posluchačům poskytnout čas, aby se probrali z úžasu. Hned za Bachovu Sonátu připojil - také bez pauzy - Bachovu Chaconnu z Partity d moll BWV 1004 v Brahmsově klavírním přepisu pro levou ruku. Dohrál, uklonil se a opustil pódium. Teprve teď bylo možné vzpamatovat se z toho, co právě doznělo. Sokolov beze všech pochyb představuje špičku extratřídy světových pianistů. Srovnatelný je snad jen s legendárními osobnostmi, nejspíš s Richtěrem. Těžko říci, co dělá jeho hru tak jedinečnou. V prvé řadě neopakovatelný tón, který působí jako esence toho nejkrásnějšího, co může zvuk klavíru nabídnout. S mimořádnou kvalitou tónu se pojí dokonale vyrovnaný úhoz a jedinečná pedalizace. V propagačním textu se píše, že Sokolov užívá pedálu úsporně. Podle mého názoru pedalizuje spíš bohatě, ale ať tak či onak, dělá to v každém případě skvěle. S naprostou samozřejmostí a zřetelností dokáže tento vynikající umělec sledovat a tlumočit myšlenkovou linii každého díla. A stejně jako Richtěr působí na posluchače čímsi magickým. Jeho technika je omračující. Sokolovovy ruce si mohou zřejmě dovolit cokoli. V Bachově sonátě nechal na několika místech vystoupit v levé ruce drobnou ornamentiku. Zněla neuvěřitelně. Sólová levá ruka v Chaconně byla strhující. Přestože by mohl Sokolov naplnit svůj repertoár efektními technickými kusy, zvolil pro druhou část svého recitálu tři Beethovenovy sonáty, které jsou co do výrazu skladbami spíše intimními: E dur op. 14/1, G dur op. 14/2, D dur "Pastorální" op. 28. Po skončení se uklonil bez jakýchkoli nápadných gest či úsměvu. A posluchači, vědomi si výjimečnosti chvíle, se s naprostou samozřejmostí zvedli ze sedadel a aplaudovali vstoje.

Věroslav Němec

Hudební editor a redaktor, klavírista (bývalý), pedagog (bývalý), muzikolog, hudební publicista. V letech 1975 – 2000 pracoval v hudebním nakladatelství Supraphon (1989–91 šéfredaktor, 1998–99 ředitel, 1999–2000 místopředseda představenstva). Od roku 2000 je šéfredaktorem hudebního nakladatelství Amos Editio, které v roce 2012 získalo pod jeho vedením prestižní Cenu České hudební rady. Jako pianista vystupoval v klavírním duu se svou manželkou Jitkou. S časopisem Harmonie spolupracuje od roku 1999. Ve svých textech, jichž vyšlo v Harmonii přes 500, se věnuje především klavírní interpretaci.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.