Na petrohradském pianistovi Grigoriji Sokolovovi není při prvním pohledu nic mimořádného. Na pódium Dvořákovy síně vstoupil podsaditý prošedivělý muž, uklonil se a usedl ke klavíru. Vše naprosto věcně, spíš jako by přišel úředník než umělec. Z výšky se rozmáchl k úvodní skladbě, tak jak to můžeme očekávat od zástupce ruské školy, proslulé „velkou“ technikou a „velkým“ zvukem. Jeho prsty se dotkly kláves – a ozval se tichý, měkký, oblý a hebký tón a hned za ním zaperlily úvodní dvaatřicetiny Bachovy Sonáty a moll BWV 965 , tóny stejně hebké a oblé jako ten první. Hudba plynula a publikum zatajilo dech. Sokolov hrál jednu větu za druhou bez znatelnější pauzy, jako by nechtěl posluchačům poskytnout čas, aby se probrali z úžasu. Hned za Bachovu Sonátu připojil – také bez pauzy – Bachovu Chaconnu z Partity d moll BWV 1004 v Brahmsově klavírním přepisu pro levou ruku. Dohrál, uklonil se a opustil pódium. Teprve teď bylo možné vzpamatovat se z toho, co právě doznělo. Sokolov beze všech pochyb představuje špičku extratřídy světových pianistů. Srovnatelný je snad jen s legendárními osobnostmi, nejspíš s Richtěrem. Těžko říci, co dělá jeho hru tak jedinečnou. V prvé řadě neopakovatelný tón, který působí jako esence toho nejkrásnějšího, co může zvuk klavíru nabídnout. S mimořádnou kvalitou tónu se pojí dokonale vyrovnaný úhoz a jedinečná pedalizace. V propagačním textu se píše, že Sokolov užívá pedálu úsporně. Podle mého názoru pedalizuje spíš bohatě, ale ať tak či onak, dělá to v každém případě skvěle. S naprostou samozřejmostí a zřetelností dokáže tento vynikající umělec sledovat a tlumočit myšlenkovou linii každého díla. A stejně jako Richtěr působí na posluchače čímsi magickým. Jeho technika je omračující. Sokolovovy ruce si mohou zřejmě dovolit cokoli. V Bachově sonátě nechal na několika místech vystoupit v levé ruce drobnou ornamentiku. Zněla neuvěřitelně. Sólová levá ruka v Chaconně byla strhující. Přestože by mohl Sokolov naplnit svůj repertoár efektními technickými kusy, zvolil pro druhou část svého recitálu tři Beethovenovy sonáty, které jsou co do výrazu skladbami spíše intimními: E dur op. 14/1, G dur op. 14/2, D dur „Pastorální“ op. 28. Po skončení se uklonil bez jakýchkoli nápadných gest či úsměvu. A posluchači, vědomi si výjimečnosti chvíle, se s naprostou samozřejmostí zvedli ze sedadel a aplaudovali vstoje.
Aktuální číslo
Nejnovější
