Přestože propagační materiály zvoucí na recitál ukrajinského klavíristy Alexeje Botvinova nešetřily superlativy, byla Dvořákova síň pražského Rudolfina (19. 2.) zaplněna stěží z poloviny. Očekával jsem, že se o umělci dozvím víc z programové brožury, ale ta nabízela pouze jeho fotografie a efektní dvoustránkový záběr slavnostně osvětleného Rudolfina. O pianistovi jsem se v ní dočetl pouze to, že je „světově známý“. Webové stránky tohoto umělce jsou naštěstí sdílnější: mimo jiné se na nich píše, že roku 1983 – ve svých 19 letech – vyhrál celoruskou rachmaninovskou soutěž a je dnes považován za specialistu na Rachmaninova. Při tomto zaměření proto nepřekvapí, že vedle Rachmaninova jsou v Botvinovově repertoáru bohatě zastoupena technicky nejnáročnější díla romantické klavírní literatury.
Své pražské vystoupení zahájil slavnou Busoniho transkripcí Bachovy houslové Chaconny d moll. Už po několika variacích bylo zjevné, že se Botvinov nejlépe cítí v hudbě, kde má všech deset prstů stále něco na práci. Zpočátku se sice v jeho hře objevilo pár nečistot a nejasností, které působily dojmem, že neměl čas na rozehrání, ale v průběhu Chaconny se pianista zkoncentroval a předvedl, že vládne mimořádně dobrou technikou, bohatou úhozovou paletou a především že má velký smysl pro výstavbu a gradace. Přestože hojně pedalizoval a klavír mu zněl mnohdy mohutně jako varhanní plénum, nikdy nezneužíval pedálu ke zvukovým „šmouhám“. Tři Chopinova Nokturna (op. 9/1, op. 48/1, op. 27/2) pojal překvapivě „vokálně“, s hutnou a průraznou kantilénou. Ta by sama o sobě byla možná hezká, ale právě v těchto skladbách jsme zvyklí slýchat melodie v poetičtějším a zvukově decentnějším provedení. V Chopinově Baladě č. 1 g moll, op. 23, jež uzavírala první polovinu recitálu, umělec znovu potvrdil, že má obdivuhodnou „velkou“ techniku. Předvedl ale také, že umí velkolepě plavat, a jen posílil můj počáteční pocit, že se buď nestihl před vystoupením rozehrát, nebo prostě jen neměl „svůj den“. Celá druhá polovina koncertu byla věnovaná Rachmaninovovi. V programu bylo uvedeno, že zazní Elegie, 6 preludií a 2 Etudes-Tableaux, což byly bohužel informace velmi nedostatečné, neboť preludií zkomponoval Rachmaninov více než dvě desítky a Etudes-Tableaux sedmnáct. Botvinov hrál Rachmaninova s velkým zaujetím, naprosto přesvědčivě a technicky zcela „nad věcí“. Není nejmenších pochyb, že je mu tento skladatel velmi blízký. Rozpačitý dojem z první poloviny večera však zcela nezahladil, neboť místo šesti preludií zahrál pouze čtyři, takže jsem si znovu musel položit otázku, jestli umělec přece jen nepovažoval své pražské vystoupení trochu za okrajovou záležitost. Na závěr svého recitálu uvedl Botvinov vlastní transkripce tří Rachmaninovových písní (Hledání, Zde je krásně, Jarní vody), které vytvořil ve stylu tak dokonale rachmaninovském, že je posluchači mohli považovat za Rachmaninovova díla. Botvinov působí na pódiu velmi sympaticky – hraje soustředěně a bez jakýchkoli teatrálních gest, a proto není divu, že se mu dostalo od pražského publika vřelého potlesku. Klavírista se za něj poděkoval dvěma efektními přídavky: Skrjabinovým Preludiem pro levou ruku op. 9 a slavným Rachmaninovovým Preludiem cis moll op. 3/2.