úterý, 14. únor 2017

Španělská noc ve Vídni

Napsal(a) 

Ana Morales a David Pérez, foto Jiří Jelínek Ana Morales a David Pérezfoto: Jiří Jelínek

V sobotu 11. února hostovala Filharmonie Brno v prostorách Muthu – koncertního sálu Wiener Sängerknaben. Večer pořádala Dice – organizace podporující španělskou kulturu a zařadila na něj hudbu svých patrně nejznámějších autorů Manuela de Fally (1876-1946) a Antonia Josého (1902-1936). Oba skladatele spojuje nešťastný osud v době občanské války ve Španělsku. José byl hned na jejím počátku Frankovými falangisty bez soudu popraven, de Falla emigroval po vítězství generála Franka v roce 1939 do Argentiny, odkud se až do své smrti nevrátil. Všechny skladby večera ale vznikly a byly uvedeny ještě před tragickými událostmi občanské války. Tentýž program zazněl i na abonentních koncertech orchestru v Janáčkově divadle v Brně o dva dny dříve.

Spolupráce s mezinárodními umělci a zejména propojení různých žánrů je vždy obohacením tradiční koncertní praxe, jak pro muzikanty, tak pro publikum. V tomto případě přizvala brněnská filharmonie ke spolupráci umělce flamenca  - zpěvačku Rocio Bazán, tanečníky Anu Morales a Davida Péreze, kytaristy Manuela de la Luz a Manuela Herreru a perkusionistu Agustína Diasseru. Vidět a slyšet naživo flamenco je vždy vzrušující zážitek, zvlášť pokud je sestava účinkujících tak vynikající.

Ana Morales, foto Jiří Jelínek Ana Moralesfoto: Jiří Jelínek

Koncert zahájila zpěvačka sólo za doprovodu bicích. Ze syrovosti a emocionality jejího zpěvu až běhal mráz po zádech. A tak to má být. Na tento krátký úvod navázala Suita z opery Mezkař  Antonia Josého. Děj díla je příběhem zamilované dvojice šlechtice a dívky – jednoho z vedlejších příběhů Cervantova Dona Quijota. Všechny skladby večera vycházely z tradiční španělské hudby, ovlivněné tehdy kralujícím impresionismem, byly plné citu, rafinovaných rytmů a krásných orchestrálních barev. Následující Noci ve španělských zahradách – symfonické dojmy pro sólový klavír a orchestr Manuela de Fally vznikly v Paříži. Nezapřou španělský původ, inspirovaný kompozicemi kolegů a přátel Debussyho, Ravela, Dukase. Klavír, i když na scéně v pozici sólisty, je v této skladbě i přes nespornou technickou náročnost a brilanci „pouze“ jedním z orchestrálních partů a je součástí celkového symfonického zvuku. Sólo nástroj bohužel díky ne příliš šťastně zvolenému sólistovi Alejandro Picó-Leonisovi vyzněl poněkud fádně, nezajímavě a často se v orchestrální mase zvuku ztrácel.

Alejandro Picó-Leonis, foto Jiří Jelínek Alejandro Picó-Leonisfoto: Jiří Jelínek

Po přestávce uvedli filharmonici Čarodějnou lásku – balet o jednom dějství Manuela de Fally, který vznikl na objednávku flamenco tanečnice a zpěvačky Pastory Imperio. Skladba byla od roku 1915 mnohokrát přepracovávána a teprve premiéra v Paříži roku 1925 ji zařadila na světová pódia. De Falla v ní geniálně spojil nejen tanec, zpěv a hudbu, ale především dva odlišné světy živelné a v projevu mnohdy až nekontrolovatelné, často improvizované flamenco se světem přesně zapsané a hudebně vyškoleně interpretované klasické hudby. Skladatel společně s básníkem a spisovatelem Federicem G. Lorcou přispěli ke znovuzrození flamenca a zájmu o něj. Hrůzostrašný příběh vdovy, kterou i po smrti ovládá duch jejího už za života nevěrného manžela je přesně v duchu rozervaných emocí kultury flamenca. Slyšet a vidět Čarodějnou lásku s tancem a autentickým zpěvem není na koncertních pódiích běžné a rozhodně to stojí za to. O to více bylo toto provedení záslužnější.  Škoda že nasazení španělských flamenco umělců „nenakazilo“ relativně laxního dirigenta Jörga Birhanceho, který z orchestru vytáhl sice pěkný, nicméně průměrný výkon. Filharmonici by si na podobně zajímavé akce zasloužili lepší a inspirativnější vedení.

Andalusie je nejen krásným koutem Španělska, ale především oblastí, ve které se střetávaly a v průběhu staletí mísily kultury arabská, sefardských Židů, romská a křesťanská. Proto je tato hudba tak zajímavá, inspirativní a stále ryzí. Je v ní čistý cit, vášeň, láska a utrpení, tanec a smrt; protipóly na kterých stojí naše existence a celý svět.

Lenka Nota

Skladatelka, muzikoložka, hudební publicistka a manažerka. Věnuje se propagaci soudobé hudby, její publicistická i tvůrčí činnost z většího dílu souvisí s tématy žen v umění. V roce 2017 dokončila svou první operu věnovanou největší české spisovatelce Boženě Němcové Jsem kněžna bláznů na libreto filmové dokumentaristky Olgy Sommerové. Od roku 1999 je zastupována ochranným svazem autorským OSA. V roce 1998 spoluzaložila ženskou skladatelskou skupinu HUDBABY. Skupina natočila dva kompaktní disky (HUDBABY, Čekám Tě!), které Lenka připravila také jako produkční. Jako hudební publicistka píše již od dob studií odborné články a recenze do časopisů Harmonie, Opus musicum, Hudobný život a Slovenská hudba. Jako externistka spolupracuje s ČRo Vltava, pro kterou pravidelně připravuje autorské pořady věnované soudobé hudbě a kulturnímu dění v České republice, na Slovensku a v Rakousku. O ženské skladatelské tvorbě v Čechách referovala mj. na konferencích věnovaných ženské tématice v Kasselu v Německu, ve Fiuggi v Itálii a v Kragujevaci v Srbsku. Od roku 2007 žije ve Vídni, kde působí jako korektorka ve vydavatelství Universal Edition, publicistka a skladatelka ve svobodném povolání. Pro časopis Harmonie píše od roku 1997.

 

 

 

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.