Sopranistku Sondru Radvanovsky jsme poznali na jaře loňského roku jako okouzlující představitelku Leonory v Trubadúrovi v přímých přenosech Metropolitní opery do kin. Její výkon byl přesvědčivý, pěvecky jednolitý, verdiovsky vášnivý. Koncertní vystoupení paní Radvanovsky působilo o poznání roztříštěněji díky tomu, že jak se zdá, je zatím mnohem více doma v dramatičtějším repertoáru než v pohyblivějších áriích s koloraturou (Norma). Teprve v průběhu večera se víc a víc rozezpívávala a její třetí, poslední přídavek – árii Visi d’arte z Toscy by bylo možné živě natočit stejně jako árii Leonory D’amor sull’ali rosee z Trubadúra nebo nilskou árii Aidy. Je také možné, že pěvkyni lépe vyhovují operní role na jevišti než jednotlivé árie vytržené ze souvislostí. Její hlas je ve střední poloze charakteristicky zastřený, obsahuje značné, byť ne nepříjemné vibrato, je znělý, technicky dobře zvládnutý (například zjemnění náročné výšky do dokonalého pianissima v závěru Aidiny árie). Po přestávce připomněla české kořeny rodu, z něhož pochází, a jako jeden z přídavků zazpívala árii Rusalky o měsíčku – snad příliš zdobně a dramaticky, ale také dojatě a s velkým pochopením. Do sousedství tohoto vyzrálého pěveckého výkonu byla postavena začínající, byť nadaná mezzosopranistka Barbora Polášková , navíc v rolích, které by ještě pro jejich dramatičnost a náročnost zpívat neměla – jako je árie Eboli z Dona Carlose nebo Kněžna de Bouillon z Adrieny Lecouvreur . Už v duetu Normy a Adalgisy se u mladé zpěvačky začaly objevovat značné intonační chyby a nedostatečná dechová technika. Není její chyba, že podlehla lákadlu a vystoupila jako host na koncertě renomované umělkyně – byla to „medvědí služba“. Snad bude příště opatrnější. Nepříliš zaujatě hrající Pražské symfoniky řídil 16. 12. ve Smetanově síni Domu umělců dosti nevýrazně dirigent Francesco Vecchia .
