úterý, 13. září 2005

Šokující večer

Napsal(a) 

Vesselina Kasarova, foto Hana Smejkalová Vesselina Kasarovafoto: Hana Smejkalová

Národnímu divadlu se podařil husarský kousek. V době, kdy se vše točí kolem Pražského jara, hostilo poprvé v Čechách jednu z nejuznávanějších mezzosopranistek současnosti - Vesselinu Kasarovu . Její operní recitál 26. 5. ve Stavovském divadle šokoval ve dvou rovinách. Tou první byl výkon mladé Bulharky. Její zpěv byl esencí hlasové dokonalosti, ideálního frázování, inteligence a citu pro styl. Jelikož byla jako skutečná operní prima donna technicky vysoko nad nároky interpretované hudby, mohla si dovolit dělat si doslova s hlasem v rámci stylu cokoliv. Kasarova má ve všech polohách neuvěřitelně homogenní hlas, od sametově lahodných altových hloubek po svítivé výšky. Večer věnovala mužským postavám - z Händelova Ariodanteho to byla právě postava hlavního hrdiny, z Alciny Ruggiero, z Mozartova Tita dvě árie Sesta, z Rossiniho Tancrediho nejznámější árie hlavní postavy a z Gluckova Orfea a Eurydiky ve verzi Hectora Berlioze árie Orfea. Do role vášnivé ženy přešla až v přídavkové Bizetově Carmen . Jestliže bych měl jmenovat vrcholy, pak to byla pro mě Rossiniho virtuózní árie Di tanti palpiti a netradičně prezentovaná Carmen.

Zcela opačným šokem bylo překvapivě slabě obsazené hlediště v podstatě malého divadla, což přičítám souběhu s Pražským jarem a nevýrazné billboardové a citilightové propagaci. (Škoda, že divadlo nespojilo síly s festivalem.) Ostudný pak byl výkon Orchestru opery Národního divadla . Nejistý dirigent David Syrus těleso nezvládl a i přes snahu nedokázal hráče naučit party ani koncertní mistr Oldřich Vlček . Za nepřipravenost, chyby, ztrátu koncentrace zvláště dechových nástrojů a malou angažovanost řady hráčů jsem se mohl jen stydět. Jak je možné, že orchestr, který velmi dobře zvládne Wagnera, není schopen zahrát dobře ani Carmen? Doufám, že toto fiasko zpěvačku, jež je ve světě zvyklá na zcela jiný způsob doprovodu, neotrávilo. Snad ji to neodradí opět někdy přijet, protože její hlas byl dárkem, který svým způsobem předčil i většinu hvězdných okamžiků Pražského jara.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.