úterý, 13. únor 2018

SOČR, večer kontrastních polovin aka chvála cembala

Napsal(a) 

 , foto  Filip Jandourek foto: Filip Jandourek

Koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu věnovaný památce prof. Zuzany Růžičkové přinesl program pro fajnšmekry, cele věnovaný hudbě dvacátého století. Prvá komorní polovina večera posléze vygradovala s použitím všech prostředků, jež má k dispozici vokálně symfonický obor, ve velkolepě pojaté Janáčkově Mši Glagolské. Ke zvukově brutálnímu světu praslovanské liturgie přinášela díla Stravinského a Kalabise, manžela a tvůrčího souputníka Zuzany Růžičkové – Symfonie dechových nástrojů, resp. Koncert pro cembalo a smyčcový orchestr, op. 42 – maximální možný kontrast.

Stravinského Symfonie (1920) jsou věnovány památce Clauda Debussyho a byly při londýnské premiéře vypískány – podle svědectví Artura Rubinsteina (třebaže soudí, že tomu možná tak býti nemuselo, kdyby se dirigent Serge Koussevitsky více staral o představení nezvykle moderního díla publiku). Strukturálně jsou však Symfonie, vzniklé ihned po Pulcinelle, baletní persifláži na Pergolesiho hudbu, zcela neoklasicistního střihu. Jiří Rožeň, dirigent večera, jen vystihl tyto jejich rysy, dbal o celkovou přehlednost, a výsledný zvukový dojem jakési artistní skládačky, s kontrastními bloky oddělenými ostrými střihy, byl zcela v autorových intencích.

 , foto  Filip Jandourek foto: Filip Jandourek

Mahan Esfahani je agilním a úspěšným advokátem moderního cembala, jež prosazuje na pódiích Evropy, Asie i Severní Ameriky. Apartně stylizované a instrumentované dílo Viktora Kalabise ze sedmdesátých let, rovněž neoklasicistně založené, se příjemně poslouchá. Především díky vyvážené zvukové výslednici, v níž se snoubí ostrá kresebnost historického nástroje s plástvemi šťavnatého zvuku smyčců. Kalabisovy smyčce jsou nicméně relativně střídmě traktované, s ohledem na křehký tón cembala. Koncertantní pasáže střídají úseky hutné faktury pro cembalo obbligato, a tento základní rytmus je povýšen na základní formotvorný prvek díla, zakončeného po předchozí hybné toccatové pasáži působivým ztišením v samotném závěru – jakýmsi zjihle poetickým ponořením do muzikantské duše. Ze svých ambicí se Esfahani vyznal v osobitě pojatém encore z Domenica Scarlattiho. Pastva spíš pro oko. Bylo nicméně zábavné sledovat, jakým způsobem si poněkud výstřední cembalový virtuos dokáže zkomplikovat život nad dvoumanuálovým nástrojem, aniž je cokoli z toho slyšet.

 , foto  Filip Jandourek foto: Filip Jandourek

Po přestávce přišel liturgický kolos, vrcholné dílo Janáčkova závěrečného období. Jiří Rožeň ukázal smysl pro plastické proporce a tektonické obrysy celku, aniž by se příliš zabýval detaily obří partitury – což je jistě, za daných podmínek, rozumný realismus. Rozhlasoví symfonici přesto podali velmi dobrý, vyvážený výkon, když se mohli plně opřít o výborně připravený Český filharmonický sbor Brno. Sólisté (sopranistka Jana Šrejma Kačírková, altistka Markéta Cukrová, tenorista Richard Samek a basista Jozef Benci) pravda bojovali ze všech sil, aby se proti hřmotnému celku prosadili, což se jim bez značné forze nemohlo podařit – ale to u Glagolské není v prvním plánu pozornosti. Rudolfinské varhany, jež byly při premiéře díla na brněnském Stadionu (kam byly za První republiky přestěhovány), se mohly pod rukama a nohama Pavla Svobody rozeznít naplno, a doplnit orgiasticky pohanské staroslovanské zvukové plénum o svůj nezanedbatelný hlas. Důstojné provedení.

Ivan Žáček

Vystudoval hudební vědu na Karlově Universitě, věnuje se hudební a operní kritice, a divadlu vůbec. Je členem různých divadelních porot, byl dramaturgem Státní opery, sedm biblických let sloužil v Radě Národního divadla. Jako filmolog se v Národním filmovém archívu zabýval výzkumem vztahu hudby a filmu, z té doby pochází řada felliniovských studií, překladů filmologických a muzikologických textů. Působil jako režisér a autor českých dialogů či překladatel, je za ním více než jedna stovka filmů. Dnes dělí svůj čas mezi divadlo a hudbu. Kromě Harmonie píše do Divadelních novin, Hudebních rozhledů, i do časopisu Svět a divadlo. Svými texty však zamořil i Týden, Kritickou přílohu RR, Lidové noviny, MF frontu dnes, Reflex. Překládá divadelní hry, odborné studie i knihy (Harold C. Schonberg, Životy velkých skladatelů).

 

 

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.