úterý, 8. listopad 2016

SOČR s Lukášem Vondráčkem slavili Den nezávislosti Polské republiky

Napsal(a) 

Michał Nesterowicz a Lukáš Vondráček, foto Petr Horník Michał Nesterowicz a Lukáš Vondráčekfoto: Petr Horník

Mimořádný koncert, který uspořádal v Rudolfinu 4. listopadu 2016 Symfonický orchestr Českého rozhlasu ke Dni nezávislosti Polské republiky, byl bezesporu jednou z nejvýznamnějších uměleckých i společenských událostí letošní koncertní sezony. Spolupořadatelem koncertu bylo velvyslanectví Polské republiky a Polský institut a v jeho slavnostním úvodu promluvila – česky (!), polsky a anglicky – velvyslankyně Polské republiky v ČR Grażyna Bernatowicz, po ní pak – česky, anglicky a polsky (!) – generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral. Oba připomněli, že svou nezávislost získaly na podzim roku 1918 jak Polsko, tak Československo téměř současně (v Polsku slaví Svátek nezávislosti 11. listopadu). Po uvítacích projevech zahrál SOČR hymny – nejprve polskou (zpívala při ní nejen paní velvyslankyně, ale také řada polských posluchačů v publiku), potom českou (při ní se nezpívalo).

Program tohoto koncertu, který měl být jednak oslavou polského Dne nezávislosti, jednak měl připomenout vznik samostatného Československa, působil však v kontextu obou těchto výročí trochu kuriózně. Jako první číslo sice zazněla Malá suita jednoho z nejvýznamnějších polských skladatelů 20. století Witolda Lutosławského a jako závěrečné číslo Dvořákův Furiant g moll z první řady Slovanských tanců (který byl ovšem doplněn do programu až na poslední chvíli – na webových stránkách SOČRu byl původně tento koncert naprosto bez české hudby), stěžejními skladbami večera však kupodivu nebylo nic z polské nebo české tvorby, ale Prokofjevův 3. klavírní koncert a Čajkovského 5. symfonie.

Lukáš Vondráček, foto Petr Horník Lukáš Vondráčekfoto: Petr Horník

Polské barvy dokázal skvěle obhájit polský dirigent Michał Nesterowicz. Své kvality prokázal hned v první skladbě, Lutosławského Malé suitě. Nepříliš rozsáhlá čtyřvětá kompozice z první poloviny padesátých let je slyšitelně inspirovaná polskou lidovou hudbou a její „modernost“ je bezpochyby přijatelná i pro značně konzervativní posluchače. Nesterowicz dirigoval Malou suitu s viditelným zaujetím a potěšením a orchestr mu velmi hezky reagoval na sebemenší gesta. Už v této drobné skladbě také Nesterowicz předvedl, že má rád „velký“ orchestrální zvuk (působivé dynamické kontrasty ve II. větě) i že má velký cit pro nástrojové barvy (hezké „přelévání“ dechových barev ve III. větě).

Magnetem večera byl následující Prokofjevův Klavírní koncert č. 3 C dur, op. 26. Jeho sólistou byl totiž Lukáš Vondráček, který se letošním vítězstvím v proslulé bruselské Soutěži královny Alžběty etabloval mezi světovou pianistickou elitu. Vondráček pochází z Opavy a žije dlouhodobě v americkém Bostonu, ale má překvapivou vazbu k Polsku: klavírní hru studoval mj. na Hudební akademii v Katovicích.

Prokofjevův Třetí klavírní koncert se řadí k technicky nejnáročnějším skladbám svého druhu a pianisté v něm mají tolik práce, že takřka nenajdou čas k oddechu. Vondráček se však už od prvního taktu vrhl do Prokofjeva s omračující dravostí, vitalitou a razancí, která nejenže během hry nepolevovala, ale gradovala až do strhujících závěrečných taktů finální věty. Onen dojem „dravosti“ vizuálně ještě zesilovalo zvláštní přihrbené (a asi nepříliš zdravé) posazení umělce u klavíru i jeho zdánlivě nepružné, ale přitom jakoby elektřinou nabité ruce. Vondráček vládne fascinující technikou a perfektním rytmickým cítěním, což obojí Prokofjevovi nesmírně svědčí. Připouštím, že leckteří klavíristé hrají toto dílo s detaily odlehčenějšími a vtipnějšími a že leckteří v něm dokázali objevit více lyrických momentů. Vondráček sice v Prokofjevovi s lyrikou povšechně dost šetřil (vyjma poetických variací č. 1 a 4 ve volné větě), ale protože hrál opravdu „ jako o život“, nebylo možné jeho živelnému pojetí nepodlehnout. Není divu, že svým výkonem zvedl vyprodané Rudolfinum ke standing ovation. Za potlesk se umělec posluchačům odměnil velkorysým přídavkem: náročnou Ricordanzou z Lisztových Transcendentálních etud. Mohl-li mít někdo výhrady k Vondráčkovu Prokofjevovi, pak svým Lisztem musel pianista nadchnout i ty nejnáročnější – a to nejen lehkostí své prstové techniky a poetičností své hry, ale především nespočtem okouzlujících úhozových nuancí, které z Ricordanzy vytvořily skutečnou báseň v tónech.

Michał Nesterowicz a Lukáš Vondráček, foto Petr Horník Michał Nesterowicz a Lukáš Vondráčekfoto: Petr Horník

O přestávce zažilo publikum něco zcela mimořádného: paní Bernatowicz pozvala totiž všechny posluchače (a to opravdu všechny!) na „číšku vína“. Bylo to od ní velmi milé gesto, přičemž ocenění navíc zaslouží také to, že celá tato neobvyklá akce byla logisticky perfektně zvládnutá – všichni se mohli příjemně, bez front a bez stresu občerstvit, aby si mohli vychutnat i druhou polovinu koncertu.

Pokud dirigent Michał Nesterowicz už v první polovině večera ukázal, že dokáže z orchestru dostat velký a hutný zvuk, pak v Čajkovského Symfonii č. 5 e moll, op. 64 s množstvím rafinovaných gradací mohl této své schopnosti využít v míře více než vrchovaté. Umělec pojal Čajkovského velmi emotivně, a to nejen v efektně vystavěných gradacích, ale i v působivých rubatech. Všichni, kdo si libují ve vypjaté romantické citovosti, si u jeho Čajkovského určitě přišli na své. V této symfonii jsem také víc než v ostatních skladbách naplno ocenil kvality hráčů SOČRu. Zvlášť silný dojem ve mně zanechaly – aniž bych chtěl komukoli jinému ubírat na zásluhách – horny a klarinety.

Koncert uzavřel Slovanský tanec č. 8 g moll, op. 46 Antonína Dvořáka. Přiznávám, že jsem o smysluplnosti dodatečného zařazení tohoto díla do programu dost pochyboval – měl jsem pocit, že po rozměrné Čajkovského symfonii je Dvořákovo postavení proporčně poněkud „nedůstojné“. Ale Nesterowicz podal skladbu natolik svižně a nápaditě a SOČR ji hrál s takovým švihem, že se nakonec stala skvělým a naprosto logickým vyvrcholením celého krásného večera.

Věroslav Němec

Hudební editor a redaktor, klavírista (bývalý), pedagog (bývalý), muzikolog, hudební publicista. V letech 1975 – 2000 pracoval v hudebním nakladatelství Supraphon (1989–91 šéfredaktor, 1998–99 ředitel, 1999–2000 místopředseda představenstva). Od roku 2000 je šéfredaktorem hudebního nakladatelství Amos Editio, které v roce 2012 získalo pod jeho vedením prestižní Cenu České hudební rady. Jako pianista vystupoval v klavírním duu se svou manželkou Jitkou. S časopisem Harmonie spolupracuje od roku 1999. Ve svých textech, jichž vyšlo v Harmonii přes 500, se věnuje především klavírní interpretaci.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.