úterý, 10. březen 2015

SOČR s Ivo Kahánkem

Napsal(a) 

Program prvního březnového koncertu Symfonického orchestru Českého rozhlasu (Dvořákova síň Rudolfina, 2.3.2015) byl sestaven z osvědčených a oblíbených děl. Jako první číslo zazněla Beethovenova předehra Leonora III. Úvodnímu Adagiu dokázal dirigent Heiko Mathias Förster sice vtisknout pevný tvar, ale hudbě chybělo napětí. Zato následující rychlá část díla měla potřebný švih s efektními a zářivými forte v tutti. Kuriózním zpestřením produkce byla „zákulisní“ trumpetová fanfára. Zlatým hřebem večera se stal Klavírní koncert a moll, op. 54  Roberta Schumanna. Sólového partu se ujal Ivo Kahánek, jeden z našich nejvýznamnějších současných pianistů. Přednesl Schumanna nesmírně poeticky a intimně, bez náznaku jakékoli okázalosti. Nástroj pod jeho prsty doslova zpíval, a to i v té nejtišší dynamice. Pianistova lehká technika s obdivuhodně úspornými gesty jako by chtěla posluchače přesvědčit, že hrát na klavír opravdu není nic obtížného. Orchestr byl ve zvuku trochu robustnější a místy těžkopádnější, než by si Kahánkovo básnivé pojetí zasloužilo, ale i tak zanechal Schumannův Klavírní koncert v posluchačích hluboký dojem. Za dlouhotrvající potlesk se Ivo Kahánek obecenstvu odměnil „Lístkem odvanutým“ z Janáčkova cyklu „Po zarostlém chodníčku“. Přiznávám, že jsem poslouchal se zatajeným dechem – bylo to jedno z nejkrásnějších a nejnápaditějších provedení, jaké jsem kdy zažil. Celou druhou polovinu koncertu vyplnila Dvořákova Symfonie F dur, op. 76. Pastorálně laděná první věta měla sytější barvy, než bývá zvykem, na druhé straně SOČR právě v této větě prokázal to, co bylo ostatně zjevné už v předchozích dvou skladbách – že má výbornou sekci dřev. Velmi hezky se hudebníkům podařilo vystihnout melancholickou náladu volné věty, přestože také ona byla ve zvuku poměrně hutná a hlavní téma ve smyčcích by určitě mohlo znít plastičtěji. Skvěle a neobyčejně vzdušně vyšlo Scherzo (i když v triu se orchestr opět neuvaroval přehnaného forte). Finální Allegro molto vyznělo překvapivě dramaticky, ba místy až démonicky. Velmi mne zaujalo barevné řešení úseku před nástupem stretty. Závěr věty vyzněl pak skutečně velkolepě a v plném lesku. Německý dirigent Heiko Mathias Förster, v současné době šéfdirigent Janáčkovy filharmonie Ostrava, působil na tomto koncertě dojmem, že daleko lépe než v lyrickém repertoáru se cítí v hudbě dramatičtějšího ražení (což by asi nemělo nijak překvapit, protože se etabloval i jako operní dirigent). Za pozornost určitě také stojí jeho gesta: jsou na pohled tak hezká a malebná, že by se málem dala označit za „dekorativní“. Ale nezdá se, že by se jednalo o nějaké povrchní divadlo. Pan Förster zkrátka při dirigování potěší nejen uši, ale i oči.

Věroslav Němec

Hudební editor a redaktor, klavírista (bývalý), pedagog (bývalý), muzikolog, hudební publicista. V letech 1975 – 2000 pracoval v hudebním nakladatelství Supraphon (1989–91 šéfredaktor, 1998–99 ředitel, 1999–2000 místopředseda představenstva). Od roku 2000 je šéfredaktorem hudebního nakladatelství Amos Editio, které v roce 2012 získalo pod jeho vedením prestižní Cenu České hudební rady. Jako pianista vystupoval v klavírním duu se svou manželkou Jitkou. S časopisem Harmonie spolupracuje od roku 1999. Ve svých textech, jichž vyšlo v Harmonii přes 500, se věnuje především klavírní interpretaci.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.