středa, 26. únor 2020

SOČR komorně s klarinetem, hobojem a dvěma Lukáši

Napsal(a) 

Anežský klášter, jež tuto sezonu hostí komorní řadu Symfonického orchestru Českého rozhlasu, patřil 24. února výlučně hudbě 20. století a také dvěma sólistům, přirozeně z řad SOČRu: klarinetistovi Lukáši Dittrichovi a hobojistovi Lukáši Pavlíčkovi. Pod taktovkou Marka Šedivého zazněla díla Witolda Lutosławského, Andrzeje Panufnika, Jana Nováka a Bohuslava Martinů.

Koncert měl podtitul Sólo pro klarinet a hoboj a skutečně se stal celkem zajímavou přehlídkou možností a půvabů těchto nástrojů. Samozřejmě se o to zasloužili především znamenití sólisté, podíl na celkovém zážitku však měla jistě i dramaturgie. V programu se ocitly pozoruhodné skladby: pro klarinet to byla Lutosławského Taneční preludia, pro hoboj zas Koncert pro hoboj a orchestr, večer skvěle dokreslily i kompozice bez sólistů, Panufnikova Landscape a Sinfonietta La Jolla Bohuslava Martinů. Jelikož byl koncert vysílán na ČRo Vltava, celým večerem prováděla moderátorka Jitka Novotná, díky níž byla událost obohacena o několik odlehčených rozhovorů s hlavními protagonisty. Nakonec, právě ona trefně poznamenala, že koncert byl vlastně sólem pro dva Lukáše.

Jako první jsme slyšeli Taneční preludia, která Lutosławski komponoval na folklórní motivy ze severního Polska. Dílo má pět částí, každá má osobitou atmosféru, charakter. Není to ani zdaleka experimentální Lutosławski, jakého známe například ze skladeb v 60. letech, kdy pracoval s aleatorikou. Autor v ní ale ukazuje celkem nápaditou, neokázalou podobu inspirací folklorem. I když má skladba v názvu slůvko „taneční“, nejedná se o kus vyloženě temperamentní. Vyznívá sice často odlehčeně a s radostí, často se ale z lidových motivů přikrade tajemno a mystičnost. V úvodním Allegro molto byli hráči sice, zejména výrazově, trochu opatrní, již druhé Andantino bylo však už v sugestivně kontemplativní atmosféře. Lukáš Dittrich a orchestr si byli dobrými partnery, ve smyslu komorní povahy skladby dirigent Marek Šedivý ještě podporoval bezprostřední komunikaci mezi sólistou a ansámblem. U sólisty jsem si snad nejvíce vychutnávala táhlých, tišších frází, které skvěle modeloval hlavně v zádumčivější druhé a čtvrté části. Celkově bylo jeho pojetí tanců velmi kultivované, v intonaci přesné a skutečně do hloubky promyšlené.

Druhý sólista večera Lukáš Pavlíček se předvedl v Koncertu pro hoboj a orchestr Jana Nováka. Tento žák Bohuslava Martinů se více uznání dočkal spíše v zahraničí než v Česku, svým neoklasicistním jazykem a precizní konstrukcí svých kompozic však dokáže publikum zaujmout. Hobojový koncert obdařil Lukáš Pavlíček velkou elegancí, kterou si udržoval i v exponovanějších momentech. Skvěle se předvedl v naléhavých úsecích druhé věty Andante sostenuto. Závěrečnému Allegru dodal potřebnou energii, na některých místech, například ve větších, rychlejších intervalových skocích, ale již nebylo cítit takový nadhled.

Z čísel pro komorní sestavu SOČRu bez sólistů jsem se těšila zejména na kompozici Andrzeje Panufnika, jehož skladby se opravdu neuvádějí často. Úspěšný, původem polský dirigent prožil velkou část života v Británii. Rozsáhlé nížiny obou zemí mu pak byly inspirací v interludiu Landscape. Jak jsem skladbu vnímala z dostupných nahrávek, připadala mi jako struktura volající po kompaktním, homogenním zvuku, s potřebou pomalé, leč jednoznačné gradace dynamiky. Co se týče průběhu, Marek Šedivý přivedl těleso k logické výstavbě celku, odpovídající tvaru delšího stupňování a kratšího poklesu napětí ke konci. Uvítala bych možná výraznější dynamický klimax, i v této podobě však měla skladba efekt. Co do mnou očekávané homogenity zvuku, jednotlivé linie nástrojů mi připadaly každá trochu moc „sama za sebe”, což bylo slyšet hlavně ve vyšších dynamikách.

Závěrečné číslo, Sinfoniettu La Jolla Bohuslav Martinů, si hráči SOČRu evidentně celkem užili. Obzvlášť dobře se předvedla smyčcová sekce, již v první větě byly například melodické, synkopované úseky v houslích zahrané v krásně plném, jasném, a přitom měkkém zvuku. Těleso se také ukázalo jako schopné přesvědčivé expresivity a i sentiment, který do druhé věty Largo promítli, byl celkem na místě. V proměnlivém průběhu této věty se však již jakoby ukazovala únava orchestru, hybnějším úseků scházela energie. V závěrečném Allegro se však hráči i díky dirigentovi vypjali k jiskřivému finále, jaké si koncert zasloužil.

Lucia Maloveská

K hudbě, umění i psaní nejrůznějších textů inklinovala již od mala. Vystudovala gymnázium a posléze klavír na Konzervatoři Jána Levoslava Bellu v Banské Bystrici. Momentálně studuje hudební teorii na magisterském stupni studia pražské HAMU, své vzdělání rozšířila i v rámci studijního pobytu na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni. Ve svém zkoumání se ze všeho nejvíc soustředí na tvorbu slovenských skladatelů a také na racionální kompoziční postupy. Jako hudební recenzentka spolupracuje a spolupracovala s hudebními portály a periodiky jak v Česku, tak i na Slovensku. Příležitostně se věnuje divadlu a literatuře, zkušenosti sbírá i jako organizátor a dramaturg různých hudebních událostí.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.