čtvrtek, 17. březen 2022

SOČR hrál pro Ukrajinu

Napsal(a) 

Radek Baborák, foto Vojtěch Brtnický Radek Baborákfoto: Vojtěch Brtnický

K řadě kulturních akcí pořádaných u nás na podporu válkou pustošené Ukrajiny se v pondělí 14. března 2022 připojil mimořádným benefičním koncertem v pražském Rudolfinu také Symfonický orchestr Českého rozhlasu se svým designovaným šéfdirigentem Petrem Popelkou. Ukrajinské barvy zdobily hlavní průčelí Rudolfina i pódium Dvořákovy síně a byly také na stužkách, které si na oděv přišpendlili orchestrální hráči. Celý koncert vysílal Český rozhlas v přímém přenosu, a to nejen pro tuzemské posluchače, ale i pro posluchače zahraničních rozhlasových stanic sdružených do Evropské vysílací unie. Všichni účinkující vystoupili bez nároku na honorář a celý výtěžek ze vstupného (více než milion korun) byl věnován humanitární organizaci Člověk v tísni. Této organizaci mohli rozhlasoví posluchači v průběhu večera zasílat také další finanční příspěvky.

Koncert měl úžasnou atmosféru. Vyprodaná Dvořákova síň byla zaplněná tak, jako bývá jen při těch nejexkluzívnějších koncertních událostech. A bylo viditelné, jak intenzívně toho večera všichni – hudebníci i posluchači – vnímali pocit lidské sounáležitosti.

Program zahájil Dětský pěvecký sbor Českého rozhlasu s ukrajinským zpěvákem Viktorem Byčkem zpěvem české a ukrajinské hymny. Po hymnách vystoupili s krátkými projevy Jakub Čížek, ředitel SOČRu, Ondřej Nováček, ředitel Programu ČRo, Jevhen Perebyjnis, velvyslanec Ukrajiny v ČR, a Šimon Pánek, ředitel organizace Člověk v tísni (která mj. vypravuje každé dva dny na Ukrajinu vlaky s humanitární pomocí).

Viktor Byček, Petr Popelka, foto Vojtěch Brtnický Viktor Byček, Petr Popelkafoto: Vojtěch Brtnický

V první půli večera zazněly skladby dvou ukrajinských autorů, Valentyna Sylvestrova (*1937) a Reinholda Glièra (1875–1956), druhou část koncertu vyplnila Dvořákova „Novosvětská“.

Valentyn Sylvestrov se dnes řadí k nejznámějším soudobým ukrajinským skladatelům. Pro české posluchače je určitě zajímavé, že byl jedním z mála, kdo dal najevo svůj nesouhlas se sovětskou okupací Československa v roce 1968. Jeho Elegie pro smyčcový orchestr je hodně zvláštní, v podstatě velmi statická skladba. Plyne pomalu, bez výraznějších melodických nápadů, jakoby mimo čas. Její tvar je neuchopitelný – hudba jako by se bez přestání přelévala, jako by neustále zůstávalo něco nedopovězeno, či dokonce ani nevyřčeno. Tu a tam zazní cosi jako vzdálený nářek. Dlouhé tóny se noří z ticha a do ticha se zase vracejí, a to až do nezemského ppppp v úplném závěru. Petr Popelka pojal Sylvestrovovu Elegii jako tichou meditaci – a bylo to pojetí opravdu nesmírně sugestivní.

Glièrův Koncert pro lesní roh a orchestr B dur op. 91, v němž jako sólista vystoupil Radek Baborák, je naprostým opakem introspektivní Sylvestrovovy Elegie. Efektní, líbivá a zručně instrumentovaná pozdně romantická kompozice má tři náladově kontrastní věty. Z první doslova tryská optimismus, druhá má pastorální charakter a třetí je nepřeslechnutelně inspirovaná lidovou taneční hudbou. Radek Baborák nadchl posluchače svou obdivuhodnou technikou (skvělá kadence v první větě, virtuózní stretta ve větě finální) a okouzlil překrásným tónem i měkce modelovanou kantilénou (působivě rozezpívaná volná věta). Orchestr poskytl sólistovi dostatek prostoru, aby mohl předvést, co umí, ale zároveň také bezpečně věděl, kdy se má sám „přihlásit o slovo“. Jako přídavek zahrál Radek Baborák skladbu Kaddish pro sólovou hornu od rusko-izraelského autora Lva Kogana.

Petr Popelka, foto Vojtěch Brtnický Petr Popelkafoto: Vojtěch Brtnický

Vrcholem večera se stala Dvořákova Symfonie č. 9 e moll op. 95 „Z Nového světa“. Pokud jsem už v první polovině koncertu měl pocit, že dirigent i orchestr jsou ve výtečné formě, pak při Dvořákovi jsem musel konstatovat, že tu dospěli ke světové úrovni. Tak dramatickou Novosvětskou jsem ještě nikdy neslyšel. Petr Popelka dirigoval, jako by šlo o život, a orchestr zjevně a slyšitelně přijal tenhle jeho osobní přístup za svůj. Rychlé věty proletěly v neuvěřitelném tempu, s velkými dynamickými kontrasty, s nádhernými gradacemi, lyrická místa chytala za srdce – a při tom všem dokázal ještě Petr Popelka objevit v partituře nespočet zajímavých vedlejších hlasů. Při začátku finální věty mě až mrazilo v zádech (a určitě jsem nebyl sám) a poslední takty Novosvětské byly natolik strhující, že bezprostředně po jejich doznění povstalo publikum ke standing ovation. Orchestr i dirigent si toho večera potlesk vstoje zasloužili víc než bohatě.

Věroslav Němec

Hudební editor a redaktor, klavírista (bývalý), pedagog (bývalý), muzikolog, hudební publicista. V letech 1975 – 2000 pracoval v hudebním nakladatelství Supraphon (1989–91 šéfredaktor, 1998–99 ředitel, 1999–2000 místopředseda představenstva). Od roku 2000 je šéfredaktorem hudebního nakladatelství Amos Editio, které v roce 2012 získalo pod jeho vedením prestižní Cenu České hudební rady. Jako pianista vystupoval v klavírním duu se svou manželkou Jitkou. S časopisem Harmonie spolupracuje od roku 1999. Ve svých textech, jichž vyšlo v Harmonii přes 500, se věnuje především klavírní interpretaci.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.