čtvrtek, 1. březen 2018

Šňůrkou z listů ovázaný

Napsal(a) 

 , foto Milan Mošna foto: Milan Mošna

Koncert PKF - Prague Philharmonia 25. února v Dvořákově síni pražského Rudolfina měl sice název Eroica, ale brzy bylo zřejmé, že hlavní vyznění večera je nokturnové. Stalo se tak díky výjimečně zdařilému provedení hudby Benjamina Brittena. Asi hlavně kvůli tomu pozvalo původně vedení orchestru anglického dirigenta Paula McCreeshe, jenž podobně jako John Eliot Gardiner rozšířil svůj repertoár z baroka až do 20. století.

Bohužel McCreesh nepřijel a zastoupil jej devětatřicetiletý skotský dirigent Rory Macdonald, který akceptoval katalogový program. Večer otevřela smyčcová Serenáda devětatřicetiletého Edwarda Elgara z roku 1896. Neokázalý a vpravdě nokturnový dvacátý opus tvůrce například Snu Gerontia, Variací EnigmaHouslového koncertu a Violoncellového koncertu není sice tak kompozičně vynalézavý a melodicky elegantní jako Serenáda osmnáctiletého Josefa Suka, jež vznikla o čtyři roky dříve, ale hudba je to příjemná a příjemná byla i interpretace orchestru.

 , foto Milan Mošna foto: Milan Mošna

Vrcholem koncertu byla Nokturna op. 60 Benjamina Brittena, jež jsou u nás v podstatě neznámá. Jenomže dramaturgické objevitelství by bylo pro pékáefku málo. Pokaždé se snaží o špičkovou prezentaci. Ne vždy se to bezezbytku podaří, tentokrát však mělo vedení PKF šťastnou ruku, když pozvalo anglického tenoristu Jeremyho Ovendena. Nemá sice tak znělý a barevně bohatý hlas jako Peter Pears, jemuž na míru cyklus napsal jeho celoživotní přítel Britten, jeho parketou je spíše mozartovský svět, nicméně v relativně „malém“ Rudolfinu dal intimitě hudby pěveckou lahodnost, přesnost výrazu a hlavně maximální propojení hudby a slova. Lehký a čistý tenor citlivě hladil každý verš básní hrdinů anglosaské literatury (Shelley, Tennyson, Taylor, Middleton, Wordsworth, Owen, Keats, Shakespeare). „Šňůrkou z listů ovázaný“ (Taylor) hlas jsem si náramně užíval! A hru PKF také. Kéž by se našlo osvícené české divadlo a pozvalo Ovendena k hostování. Třeba by potvrdil „píjárový“ slogan „král koloratury“…

Rory Macdonald se měl ukázat hlavně v Beethovenově Třetí symfonii Es dur op. 55.  Bohužel moc hrdinská nebyla. V první větě chtěl nadužíváním ostré akcentace vzbudit pocit dramatičnosti, snad zápasivosti, ale nedostatkem péče o detaily i makrotektoniku z toho byla docela křečovitá Eroica. Jak daleko měl do sytosti, promyšlenosti a totálního nasazení někdejších beethovenských kreací Jiřího Bělohlávka a Jakuba Hrůši, kteří vždy dokázali vzbudit s tímto tělesem v tektonických vrcholech věrohodný pocit plného zvuku symfonického orchestru. Kde byla mohutnost expozice Allegra con bria, kontrapozice meditativnosti a drtivé osudovosti Adagia, bleskový vichr Scherza a mohutnost variací finálního Allegra? Koncepce dirigenta byla neuspokojující a bohužel mě nepřenesla do jiného světa. Byla to spotřební Eroica a český debut Rory Macdonalda měl neuspokojivou tečku. Škoda, že večer neskončil Brittenem.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.