Předposlední koncert Olomouckých barokních slavností zavedl posluchače 21. srpna do majestátních prostor nově zrekonstruovaného freskového sálu ZŠ Komenium. V rámci programu nazvaného Smrt královny představil český pedagog a přední varhaník Jaroslav Tůma společně s mezzosopranistkou Dagmar Šaškovou tvorbu klasicistních skladatelů spjatých především s francouzskou kulturní sférou.
Tůma ve svém úvodním slovu vysvětlil, že vzhledem k akustickým dispozicím sálu bylo publikum tentokrát nezvykle orientováno do půlkruhu na šířku sálu. Důvodem tohoto řešení byl jeho nástroj pro tento večer, tedy kladívkový klavír (přesněji řečeno novodobá replika vídeňského nástroje z dílny Antona Walthera z roku 1806 vyrobená Paulem McNultym). Zvuk tohoto nástroje zdaleka nedosahuje takové hlasitosti jako moderní klavír, je však věrný epoše skladatelů představených v pátečním programu. Zároveň umožnil hlasu Dagmar Šaškové volně vyniknout v jeho širokých dynamických i výrazových možnostech.
Název večera byl odvozen od úvodní skladby uznávaného klavírního virtuosa Jana Ladislava Dusíka (1760–1812) La Mort de Marie Antoinette op. 44 čili Smrt Marie Antoinetty z roku 1800. Ačkoli se označuje jako sonáta, formálně se jedná o programní suitu o deseti částech – stručných tableaux či spíše miniatur popisujících jednotlivé situace a atmosféru nastávajícího konce života francouzské královny. Na explicitní zvukomalebnost došlo v momentě pádu gilotiny sestupným glissandem po klaviatuře, na nějž navázala triumfální apoteóza. Názvy jednotlivých částí oznamovala Dagmar Šašková ve francouzském originále i v českém překladu, což výrazným způsobem umocnilo porozumění a celkové vyznění příběhu.
Následující blok patřil zpěvu. Dagmar Šašková přednesla dvojici árií Franchette (C’est un propos, c’est un regard; Un Tonnelier vieux et jealoux) z opery Bednář François-Josepha Gosseca (1734–1829) a romanci Bastienne Le tendre cœur de ta Bergère z opery Zámečník Josefa Kohouta (1738–1793). Dozvuk sálu podpořil silný, rozvinutý hlas Šaškové, která si umně pohrávala s výstavbou frází, dynamickými a výrazovými odstíny. Vzhledem k tomu, že zpěvačka dlouhodobě žije a působí ve Francii, zúročila také bezchybnou výslovnost i porozumění významu předneseného materiálu v takřka hereckém nasazení se zřetelně ilustrovanými emocemi. Spíše než v těchto stručných áriích ve formě strofických písní však zazářila v technicky náročných, důkladně prokomponovaných písních Ludwiga van Beethovena Adelaide op. 46 a Drei Gesänge op. 83 (I. Wonne der Wehmuth; II. Sehnsucht; III. Mit einem gemalten Band). Je třeba vyzdvihnout zejména příjemně odlehčené konce frází, veskrze přirozený zpěv bez nadbytečných manýr, hlas kulatý, ve všech polohách příjemný na poslech. Intonační bezchybnost je pak samozřejmostí.
Protipól zpívanému bloku nabídl Jaroslav Tůma nejprve Velkou sonátou A dur op. 43 Jana Ladislava Dusíka. Dílo místy velmi romantizující, s až (post-)Beethovenovskou chromatikou a postupy připomínajícími mnohem pozdější tvorbu dalo vyniknout osobitému stylu Jaroslava Tůmy v barevné, dynamicky a rytmicky pestré interpretaci. Přiměřeně hybné, nepřepálené tempo umožňovalo účinnou gradaci a spád především v závěrečných částech skladby; postupně více a více zahušťované Rondo k tomu koneckonců vybízelo a vyústilo v grandiózní finále. Omezený dynamický obor kladívkového klavíru zde byl využitý náležitě a bezezbytku.
Zbytek programu byl věnován skladateli a někdejšímu řediteli Pařížské konzervatoře Antonínu Rejchovi (1770–1836). Nejprve zazněl výběr tří z jeho 36 fug pro klavír (Maestoso. Presto ma non troppo, d moll na téma G. Frescobaldiho; Allegro moderato, g moll na téma D. Scarlattiho; Allegretto vivo A dur), v nichž Tůma jednoznačně potvrdil svoji expertízu v interpretačním umění fugy. V Rejchově pojetí se navíc jedná spíše o znovuvynalezení typicky barokní formy, v němž se s jasně daným průběhem, známým z Bachova díla, nesetkáme. Na Rejchově době zvukově odpovídající nástroj je Tůma přednesl plasticky, s dynamickým odstíněním náročného polyfonního přediva, v němž každý hlas zůstal čitelný. Vedle jeho umělecké i technické vyzrálosti zde hovoří i fakt, že tento komplet nahrál již v roce 2006.
Závěr večera patřil opět operní tvorbě. Z Rejchovy opery Sapho zazněly árie Neris C’est trop longtemps a árie Siciliánky Qu’un lien de fleurs vous unisse; z opery Natalie ou La famille russe (Natálie aneb ruská rodina) pak recitativ a árie Alexis Ah! de cet Exilé que le sort m’intéresse! Posluchačsky vděčné kusy, moudře zařazené na samý konec, působivě završily pozoruhodný, programově rozmanitý koncert. Až do té míry, že si publikum vyžádalo Qu’un lien de fleurs vous unisse jako přídavek.
