Smrt Klinghoffera

Seznámení s operním dílem Johna Adamse Smrt Klinghoffera (premiéra 22. 5. ) v Národním divadle bylo dozajista velmi poučné pro všechny diváky srdečně přijaté premiéry a jistě to tak bude i v dalších reprízách. Deset let staré dílo předkládá před diváka všechno jinak: láska není ústředním motivem děje, árie nestřídají ansámbly, sbor není „zmnoženou osobou“ dramatu, ale halasně se hlásící svědomí, prostě forma opery jako taková je zde uvolněna natolik, že dovoluje klást si otázku, zda nesměřuje spíše k jinému útvaru. Inscenování tohoto díla klade principiální problém tím, jak dát jevištní tvar střetům různých časových ploch, jak jevištně zpracovat rozlehlé pasáže sboru, který je obsahovým mementem svědomí a jevištně komentujícím chórem. To celé v hudební řeči minimalismu, v níž se – hrubě řečeno – mísí pomalé opakované plošky s dramatickou vřavou hudebního výrazu. Šťastný nápad centrálního scénografického řešení Daniela Dvořáka dal základ pro uvození všech situací a zároveň motivoval meditativní atmosféru, která je dílu primární: šikma paluby, nad níž se v tempu houpání lodi kulatými okénky zračí obzor s mořem a mraky. Stejně jako už v mnoha svých operních návrzích Dvořák rozdělil scénu spodní vyjíždějící rampou, kterou režie využívala jako hrací prostor k přerušení toku děje do jiné časové roviny. Inspirativně bohatá práce se světly, umístěnými na stožárech lodi (tedy na scéně), a zpomalený pohyb baletních statistů ve vzpomínkové šedi oblečení, paruk a líčení dávaly režii Jiřího Nekvasila mnohovrstevnatou řeč, jíž „ozvučil“ místy rétoricky statické dílo. Kostýmy Simony Rybákové jasně hovořily o spjatosti tvůrčího týmu režiséra a scénických výtvarníků: neutrální jednotné hábity sboru, ozvláštněné jakousi kapucí spojenou s kapsářem, dovolovaly režii vytvořit takto zaměstnanýma rukama působivou řeč pohybů a promyšlenou geometrickou mizanscénou nenásilně aktivovat smysl podstaty sboru. Epizodní postavy se svými statickými popisy ponechaly inscenátoři v bočních, příležitostně nasvícených kajutách. Opera má tři hlavní postavy – kapitána a manžele Klinghofferovy. Děj jim určuje vzájemné jevištní míjení se až do závěrečného dialogu kapitána a vdovy, z čehož vyplývá, co každá z těchto tří postav zastupuje: kapitán jako zaskočený představitel zadržených a zároveň zosobněná a degradovaná moc lidstva v okamžiku teroru, Klinghoffer, invalidně bezmocné rukojmí, který si svou pravdou řečenou do očí teroristům zaviní smrt, Klinghofferová, vyčítající kapitánovi smrt svého muže a zaobalující dvěma velkými monology, před tragickou událostí a po ní, psychické strádání člověka bezprostředně přítomného. Postavy teroristů, ač jsou tři a mají mnoho textu, nejsou tak určujícími, jsou zde konkrétními nositeli děje a jeho násilí. Klinghoffer nemá tolik obsahu ve zpívaném slově, je však režií umocněn do pozice hlavního aktéra posunem po scéně na nejmodernějším invalidním vozíku. Vytváří tím napětí, pozornost a očekávání. Když se tento pohyb opakuje po jeho smrti prázdným, na dálku ovládaným vozíkem, napětí se snižuje a stává se pouhým, zbytečně dlouhým efektem.

Dirigent František Preisler připravil hudební nastudování proniknutím do smyslu skladatelova hudebního myšlení, způsobu vyjadřování a principu minimalistického řádu věcí. Hudebně náročnou orchestrální sazbu naplnil klidem a třpytem velkých ploch i vřavou dramaticky se převalujících vln hutného zvuku, v nichž je vnitřní řád nositelem smyslu. Do role Kapitána byl obsazen Petteri Salomaa , který roli vytvořil čistými pěveckými prostředky – sytým hlasem, dobrou dikcí a jasným naplněním režijních pokynů. Richard Haan hlasově i výrazově dobře zvládl titulní roli, Yvona Škvárová excelovala velkým hlasovým fondem a jemnou, leč působivou hereckou kreací. Lze říct, že její výkon podmínil hudební část úspěchu opery. Libuše Márová (švýcarská babička), Lenka Šmídová (Rakušanka), Kathryn Krasovec (barová tanečnice) zaujaly svými epizodními vstupy, jež každý svým způsobem koloroval průběh jevištního dění. Zástupci teroristů Molgi (Nils Olsson ), Mamoud (Gabriele Ribis ), Rambo (Luděk Vele ) a Omar (Denisa Hamarová ) zanechali ve svých rolích mnoho námahy, leč splynuli – hudebně i jevištně – v jeden bod nepřítele, jenž jejich ústy vypovídá o mnoha důvodech a vnitřních pnutích. Sbor podal více než obdivuhodný výkon. Uvedení Adamsovy opery je skvělým dramaturgickým počinem a posunuje operní soubor Národního divadla „do Evropy“.

Sdílet článek: