čtvrtek, 13. květen 2021

Smetanova Má vlast v premiéře Collegia 1704

Napsal(a) 

Collegium 1704, foto Petra Hajská Collegium 1704foto: Petra Hajská

Trvalo dlouhých pětadvacet let, než byl slavnostní zahajovací koncert festivalu Pražské jaro 2021 opět svěřen ansámblu dobových nástrojů. Celé čtvrtstoletí uplynulo od vystoupení britského dirigenta Rogera Norringtona a jeho dnes již neexistujícího souboru London Classical Players v úvodu Pražského jara 1996. Tehdy to byl skandál. Česká média se předháněla v odsudcích a čelné osobnosti domácího hudebního života se nechávaly slyšet, že tudy interpretační cesta rozhodně nevede. Nebýt pandemie, nejspíše bychom na návrat Smetanovy Mé vlasti ve zvuku dobových nástrojů čekali další léta. Vedení Pražského jara se naštěstí rozhodlo riskovat a místo České filharmonie nebo některého z pražských či mimopražských orchestrů, které by v době stále ještě uzavřených hranic nahradily původně ohlášený berlínský rozhlasový orchestr, vsadilo na odborníka na autentickou provozovací praxi Václava Lukse a jeho soubor Collegium 1704 (v netradičním pánském oblečení).

Nepletu-li se, z vrcholně romantického repertoáru slyšelo pražské publikum v podání Collegia 1704 jen Dvořákovu Dechovou serenádu d moll. Za romantickými kreacemi Luksova ansámblu bylo třeba putovat do Varšavy na tamější srpnový Chopinův festival. Pražskému jaru proto rozhodně patří uznání, že pro zahajovací koncert nalezlo řešení, které stěží můžeme označit za „provizorní“. Pravda, dramaturgie zahajovacího koncertu mohla být ještě odvážnější. Má vlast mohla zaznít ve skladatelově verzi pro čtyřruční klavír, nebo snad dokonce v soudobé úpravě pro komorní ansámbl z dílny některé z výrazných (českých či zahraničních) skladatelských osobností. To by ovšem mohl radost z návratu festivalového publika do koncertních sálů zkalit zuřivý hněv puritánů ze znesvěcení Smetanova díla v den skladatelova úmrtí. Svěřit zahajovací koncert mezinárodnímu ansámblu, který repertoárové dílo české romantické hudby nikdy nehrál, bylo dostatečně riskantním a přitažlivým experimentem.

, foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Mít na pultě hustě popsané party Smetanova cyklu a vidět je snad poprvé v životě je patrně noční můrou každého českého orchestrálního hráče. Pro členy Luksova ansámblu, početně výrazně rozšířeného o významné instrumentalisty evropských souborů specializovaných na starou hudbu, to ovšem byla umělecká výzva. Rutinu, s níž se občas potýkalo každoroční festivalové uvádění Mé vlasti, nahradila premiérová atmosféra před třemi stovkami euforických diváků, jimž pilotní projekt ministerstva kultury dopřál štěstí z návratu do koncertního sálu.

Luksova interpretace nebyla prvoplánově ikonoklastická. Domácí interpretační tradici ztělesněné Talichem se Luks poklonil i v průvodním programovém slovu. Šel jí naproti jak dvojím obsazením náročných partů dechových nástrojů, tak i homogenně hybnějšími tempy, která se příliš nepozastavují nad detaily Smetanova líčení bájné české minulosti, přírodních krás české kotliny a smělé budoucnosti českého národa.

Luksova pozornost byla spíše než k napínání posluchačské pozornosti zvrásněnou agogikou a zámlkami upřena ke zvuku a barvám Smetanova monumentálního plátna. Hlavní devízou Luksova nastudování byl rozhodně transparentní zvuk ohleduplný ke středním hlasům a k harmonické struktuře díla. Uchvátily mě barvy dobového instrumentáře ve Vltavě, ale zklamala mě prvoplánová a dynamicky monotónní břesknost Tábora bez modlitebního ztišení husitského chorálu. Dialogicky rozsazené harfy a smyčce ve Vyšehradu nebo klarinet v milostné scéně v Šárce tajily dech, ale v Blaníku přibývalo intonačních zaváhání a orchestru se již nedostávalo sil. Přívětivější tvář tentokrát ukázala akustika jindy nevyzpytatelné Smetanovy síně. Úsilí Luksova ansámblu by jistě více slušelo Rudolfinum, nebo snad ještě autentičtější Žofín. Možná se další provedení Mé vlasti v autentické provozovací praxi uskuteční v některém z těchto sálů. A snad na ně nebudeme čekat další pokolení.

Martin Jemelka

Profesí historik hospodářských a sociálních dějin, studoval historii na Ostravské univerzitě v Ostravě (1997–2006) a v současnosti je odborným pracovníkem Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd České republiky. Dlouhodobé studijní pobyty v Jeně a Vídni byly věnovány výzkumu dějin koncernové společnosti Baťa, a. s., Zlín, mezi historiky je však znám především pro své dlouhodobé výzkumy českého, zvláště ostravského dělnictva a dělnických kolonií. Jedna polovina jeho srdce patří historii 19. a 20. století, druhá hudbě a hudební publicistice, v níž spojuje náklonnost k historii s posedlostí fanouška staré hudby, významných osobností taktovky a starých i nejnovějších nahrávek díla Antonína Dvořáka. Za českou operou, Dvořákovou hudbou a soubory staré hudby pravidelně vyjíždí do zahraničí. V letech 2003–2015 vynechal ve Vídni a Štýrském Hradci jen nemnoho koncertů Nikolause Harnoncourta, jehož je hlubokým obdivovatelem. Od roku 2008 spolupracuje s Českým rozhlasem Vltava při tvorbě hudebních pořadů.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.