sobota, 25. září 2004

Smetanova Litomyšl

Napsal(a) 

Smetanova Litomyšl Smetanova Litomyšl
Letošní 46. ročník mezinárodního operního festivalu Smetanova Litomyšl byl ve znamení české hudby - ještě více než Smetany či Janáčka asi ve znamení Antonína Dvořáka a Petra Ebena. Státní opera Praha uvedla Dimitrije a zazněla Dvořákova slavná koncertní díla. Ebenova tvorba prostupovala nejméně třemi programy - vedle oratorního večera také varhanním chrámovým koncertem (Nedělní hudba , Okna , Árie Ruth a další) a katolickou bohoslužbou (Missa cum populo ). Operní program měl na festivalu Štefan Margita a písňový koncert Gabriela Beňačková , z Brna přivezli Verdiho Aidu , přijel Pražský filharmonický sbor , Pražští symfonikové a armádní hudba a v Koncertu na přání zněly filmové melodie. Připraveno bylo na dny od 17. do 27. června dvacet vystoupení.

Rozhodnutí nastudovat a uvést na festivalu Smetanovu operní prvotinu Braniboři v Čechách hovoří jasnou řečí o poctivých uměleckých ambicích přehlídky, která chce být posluchačsky přístupnou, ale ne za cenu pouhé komerčnosti. Zároveň pochopitelně technické danosti pódia na nádvoří zámku, bez hlubšího zázemí, světelného parku a provaziště, neumožňují víc než inscenační náznak, respektive vyžadují - jako každý open-air prostor - velmi specifický přístup. Operu připravil soubor brněnského Národního divadla, který ji má uvádět od podzimu na své domovské scéně. Režisér Marián Chudovský zvolil prázdnou scénu, zaplněnou občas pouze židlemi v rukou sboristů, a časově nezařazenou aktualizaci, v níž až příliš vyčnívali moderní ozbrojenci s plastovými štíty. Podstatnější bylo hudební nastudování Jaroslava Kyzlinka , muzikální, plnokrevné, energické v davových scénách. Pěvecky byli z brněnských sólistů nejpřesvědčivější a nejzajímavější Vladimír Chmelo a Pavel Černoch . Alojz Harant obstál v exponované roli Jíry jen za cenu rutinního vybuzování hlasu. Inscenace, jak se (18. 6.) v Litomyšli hrála, byla v daných technických možnostech bohužel málo imaginativní. I tak však sám fakt jejího uvedení a převažující hudební podoba vyvolávají pozitivní dojem, který rozhodně nenahrává pocitu, že by snad toto dílo mělo samo o sobě nějaké problémy.

V případě Ebenova oratoria Apologia Sokratus (22. 6.) dramaturgie volila odvážně, ale ukázalo se, že šťastně. Auditorium v zámeckém nádvoří bylo nakonec zaplněno, interpretace byla velmi dobrá a ohlas příznivý. A nebylo to zdaleka tak, že by lidé jen přetrpěli první polovinu, aby mohli vyslechnout v druhé části Mozartovo Requiem. Ebenova hudba nenechá posluchače chladným. Ukázala se být i po letech, které uplynuly od poloviny 60. let, jako vzrušující, invenční a jasně ideově i zvukově tvarovaná až k závěrečnému poselství, které do antické látky s naprostou samozřejmostí jako náhlé, ale přirozeně logické přeznačení vsouvá v dětské interpretaci hymnus z velikonoční liturgie coby hudební symbol křesťanské víry ve věčný život. Posluchačsky i interpretačně je Obrana Sokratova skladbou sice velmi srozumitelně koncipovanou, ale při detailnějším vnímání struktury značně komplikovanou. Účinkovala Státní filharmonie Brno , Český filharmonický sbor , Kantiléna , Karla Bytnarová a Pavel Kamas . Přečtení notového textu působilo přesně i zasvěceně, nadstavba s potřebným patosem přesvědčivě. Řečtina libreta vyvolává ovšem dojem objektivního odstupu od tématu, v dobrém slova smyslu artistní styl této hudby není blízký romantickému vcítění; přesto je samozřejmě z díla cítit autorova zaangažovanost na vybraných myšlenkách a touha oslovit. Dirigent Caspar Richter vedl celý aparát s jistotou a přehledem a zprostředkoval Ebenovo dílo jako sršatě ježaté, ale přesto s vyhraněnými melodickými linkami a harmonicky zajímavými kadencemi. Je to skladba, která potvrdila svou životnost.

Výpadek elektřiny přišel až po jejím doznění, přicházející bouřka s deštěm šumícím do zastřešení rušily až standardně nastudované Mozartovo Requiem naštěstí jen kratší dobu. Petr Eben naslouchal svému oratoriu v doprovodu celé rodiny - manželky Šárky i tří synů, Kryštofa, Marka a Davida. Publikum, vědomo si jeho pětasedmdesátin a vyjadřujíce snad i úctu jeho nepopiratelné pozici patrně nejvýznamnějšího současného českého skladatele, připravilo autorovi ovace vstoje.

"Jako kluk si docela pamatuju na premiéru. Mám pocit, že dnešní přijetí bylo daleko spontánnější, tehdy to byl docela divoký kousek na ta léta...," řekl po koncertě Marek Eben.

Jaký jste měl tedy dnes dojem?

"Náramný. Překvapilo mě, jak je to pořád moderní. Za druhé - v tom, co mi jako dítěti připadalo hodně divoké, dneska teprve vidím, kolik je tam muziky a nápadů. Poslouchal jsem a říkal jsem si: on nedá pokoj, ten táta, z jedné strany vás tahá, z druhé, pořád se v té muzice něco děje, zapadá to do sebe... a ten tah... třeba ve druhé větě, to mně přišlo strhující. A k tomu kontrast epilogu - chorálu. Takové vyústění, takové řešení, má v mnoha skladbách, je to jeho životní moto - a doufám, že bude jednou příjemně překvapen, že se nepletl. Je to ohromný počin, když to někdo dokáže realizovat, zaplať Pán Bůh za námahu všech, kteří se podíleli na provedení, protože to není vůbec nic snadného. Byl to obrovský zážitek."

A užil si koncert také sám autor?

"Určitě. Při jeho zdravotních problémech, které má, tak muzika patří mezi věci, které ještě vnímá bez potíží a orientuje se. Myslím, že si to užil velmi. A je to zadostiučinění. Vždycky na to myslím, když poslouchám tátovy věci, že psal prakticky do šuplíku. Když si člověk vezme, v jakých letech začal psát varhanní muziku, tak šance na to, že by tím mohl získat nějaké hmotné statky, byla nulová. Bylo to v době nejtvrdšího komunismu. Kdo by hrál varhanní muziku? Ale on to tak cítil a myslím, že šel spíše za hlasem svého svědomí a srdce. A nakonec - jestli mu něco získalo mezinárodní věhlas, tak to byly určitě varhanní skladby. Dneska se skoro nepotkáte s varhaníkem, který by něco od něho neměl na pultě. A tak mi přijde, že je to velká satisfakce - když někdo něco dělá opravdu poctivě a nehledí, jestli to přinese nějaký zisk nebo úspěch, tak se to nakonec přece jen zúročí."

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.