pátek, 15. červen 2018

Smetanova Litomyšl zahájena v československém duchu

Napsal(a) 

 , foto František Renza foto: František Renza

Jedenáct dní po skončení Pražského jara začal ve čtvrtek národní a mezinárodní festival Smetanova Litomyšl. Stejně jako závěrečný koncert v Praze, tak i zahajovací koncert zde nechal v úvodu zaznít českou i slovenskou hymnu. V roce stého výročí vzniku Československa případně, naprosto logicky – a při obou příležitostech vlastně i s trochou provokativní nostalgie. Neslyšeli jsme je takhle spolu už celé čtvrtstoletí.

Smetanova Litomyšl je ve velké míře přehlídkou vokálního umění, začínala jako ryze operní festival, a tak přinesla bonus: hymny zpívané. S Českou filharmonií byl totiž na pódiu k prvnímu číslu už připraven Pražský filharmonický sbor. Výjimečná hudební i privátní chvíle. Vždyť drtivá většina publika i účinkujících se v Československu narodila a vyrostla a také Smetanova Litomyšl se po několik desetiletí konala v Československu. Prožívání současné české státnosti se bez vědomí československých tradic – a snad i bez trochy dojetí - neobejde.

 , foto František Renza foto: František Renza

Šedesátý ročník asi nemohl mít charakterističtější začátek, než jakým je kantáta Česká píseň Bedřicha Smetany. Nejenže je to vděčné číslo, které k festivalu trvale patří v programech, ale jeho základní motiv, třikrát opakovaný, pokaždé v delší podobě, je užit i jako „zvonění“, výzva pro diváky, aby už zaujali svá místa. Smetanova Česká píseň má pozitivní národní náboj, idyličnost, naivitu, upřímnost i patos devatenáctého století, parametry a hodnoty, které netřeba zatracovat. Pokud její poslech může podpořit naše vlastenectví, pak ať zní co nejčastěji.     

V „československém“ duchu lze do určité míry vnímat druhé číslo programu. Sukova suita Pohádka vychází z jeho scénické hudby k Zeyerově hře Radúz a Mahulena – a ta se odehrává kdesi v tatranské přírodě. Slyšeli jsme důvěrně známou hudbu s přiměřeně emotivně, čistě a stylově zahraným sólem houslistky Ireny Jakubcové na pozici koncertního mistra, s kouzelnými tanečními rytmy, s láskyplnou lyrikou, se zlověstnou hrozbou a s vítězstvím dobra nad zlem. Filharmonici s Petrem Altrichterem v poloplenérové akustice zámeckého nádvoří pochopitelně nekouzlili se zvukem a nevzepjali se k nezapomenutelné interpretaci, ale dali ten nejlepší hudební i pocitový základ zážitkům z něčeho výjimečného, letního, poetického, krásného a „našeho“.

 , foto František Renza foto: František Renza

Janáčkova Glagolská mše nemohla na slavnostním koncertě chybět nejen vzhledem k jubileu skladatelova úmrtí, ale i jako svérázná, nenapodobitelná položka vokálně-instrumentálního repertoáru. Staroslověnský text, Janáčkovo vlastenectví i rusofilství, jeho zapojení do hudebního života a do nové tvorby za první republiky i jeho současná pozice ve světové hudbě, to jsou silné umělecké argumenty. Povědomí o tom všem usadilo právě toto dílo v tento večer na pozici toho správného vrcholu celého programu. Filharmonie se sborem i zde zapracovala adekvátně prostředí, které vybočuje z obvyklých rámců koncertních síní. Ale je dobře, že náš první orchestr svými jménem a tradicemi přehlídku tohoto významu a těchto ambicí zdobí. Jana Šrejma Kačírková, Jana Hrochová, Richard Samek a Jan Šťáva byli vyrovnaným mladým pěveckým kvartetem, ryze vokálně na špičce toho, co naše interpretační umění může nabídnout. A své spolehlivě v Postludiu odvedl na náhražce skutečných varhan i Aleš Bárta. Petr Altrichter v díle podchytil v celkově o něco pomalejších tempech tentokrát spíše lyričtější a poetičtější stránky; elektrizující lapidárnost mívá jindy jasnější převahu. Intenzivní krása a jedinečná genialita Janáčkovy hudby však samozřejmě ani v nejmenším nezapadla.     

Smetanova Litomyšl zavedla jako novou věc digitální plochy po stranách pódia. Září na nich logo, při hymnách se objevily vlajky a během skladeb se tu – podsvícené - proměňují jejich právě znějící části. Titulkovací zařízení s širším užitím. Včetně možnosti decentně P.T. pánům a dámám v publiku hezkým nápisem ještě před prvními tóny připomenout, že mezi větami není třeba a není zvykem tleskat.

K chvílím po koncertě patřila i společenská dohra s proslovy a dortem k jubileu festivalu. V té vážnější rovině konstatování, že se letos pořadatelé vědomě rozhodli nepožádat o záštitu současnou hlavu státu, a apel senátorky Miluše Horské, abychom dbali na kulturní a hudební vzdělanost nových generací a abychom si chránili demokracii; v té méně vážné rovině pak obdivování marcipánových figurek na obrovském dortu, za jehož vytvořením stojí hornistka České filharmonie a současně zručná cukrářka Kateřina Javůrková. Mezi osůbkami trůnícími nahoře na polevě, vyvedenými s rozpoznatelnými tvářemi, byli nejen ti, kdo mají zásluhy o oživení festivalu po roce 1990, ale také slavný rodák Bedřich, s pivečkem v ruce.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.