Dramaturgie letošního ročníku Smetanovy Litomyšle vznikla s očekáváním finanční a návštěvnické krize. Nic z toho nepřišlo. Ale pořadatelé sáhli k nejosvědčenějším dílům z osvědčených. Festival byl tradičně rychle vyprodán a jeho rozsah oproti minulým ročníkům o tolik menší nebyl. Takže z organizační velkorysosti se slevit nemuselo, opravdový umělecký přínos byl ale spornější. Je samozřejmě dobré myslet na divácký úspěch. Ovšem od festivalu s tradicí a dobrým renomé přece jen musíme požadovat výraznější koncepci a větší nápaditost. Byla by věčná škoda, aby se z Litomyšle stal festival východočeských repríz složený ze zjevně opotřebovaných operních produkcí. Nelze nic namítat proti Labutímu jezeru v pohádkových zámeckých prostorách. Ale Kouzelná flétna v režii Jana Kačera z Národního divadla v Brně byla zralá pro derniéru již dlouho před tímto posledním uvedením v Litomyšli. 
Také z Prodané nevěsty v produkci pražského Národního divadla se stala lidová taškařice se zpěvy a tanci vhodná více do nedalekého Hronova. Na druhou stranu, zopakovat v Litomyšli koncert České filharmonie Vivat Offenbach je určitě dobrý nápad. Ondrej Lenárd vedl orchestr spolehlivě, i když ne všichni pěvci měli operetní lehkost a techniku. (Zcela nepochopitelné však bylo, proč se první polovina zpívala francouzsky a druhá německy, ale to není problém festivalu. Zřejmě se někomu nechtělo shánět původní noty.) Reprízovému přístupu se určitě vymklo i zařazení Dvořákových Svatebních košilí , i když trojice sólistů Eva Urbanová , Michal Lehotský a Roman Janál ideální nebyla.
Zato opět nezklamala „Smetanova“ výtvarná Litomyšl – jmény Pištěk, Sklenář, českým impresionismem i kresbami českých malířů 19. století. Festivalová Litomyšl nezapře atmosféru živého a jedinečně udržovaného městečka – všechna podobně velká i větší města si mohou vzít příklad. A nejde jen takzvaně o dovezené publikum. Mše celebrovaná Tomášem Halíkem, tradiční součást festivalu, v prostorách zámku byla naprosto rekordně navštívena. Koncert v kostele – klarinet s doprovodem varhan, zvukově velmi atraktivní i v transkripcích skladeb pro klarinet a klavír – byl též zcela vyprodán.
Zahajovacímu koncertu by více slušelo jiné Smetanovo dílo, než Pochod ke slavnostem Shakespearovým . Jeho provedení je sice pamětihodnou událostí, na koncertě ale působí jako břinkačka, zejména když po něm následuje Chopinův Klavírní koncert f moll . Po pauze se začínalo zhudebněním zakládací listiny Karlovy univerzity od Petra Ebena. Dílo Pocta Karlu IV. uvedené na konci 70. let působí jako řemeslně dovedné, posluchač pokývá hlavou nad úctyhodným námětem, nápadem však nechytí.
Nejlepším koncertem tak byl jednoznačně ten závěrečný, na kterém Pražskou komorní filharmonii řídil Tomáš Netopil . Zejména ve Dvořákově Šesté symfonii dostal prostor jak kvalitní zvuk orchestru, tak dirigentovo bezprostřední hudební cítění a smysl pro stavbu. V první polovině zpívali rozsáhlý výběr z Mahlerova cyklu Chlapcův kouzelný roh Dagmar Pecková a Ivan Kusnjer . U obou protagonistů nebylo pochyb o pečlivosti nastudování – ale solidní zpívání se neslo v jediné výrazové poloze. Nadšené sponzorské publikum tleskalo v symfonii po větách a v Mahlerovi po každé písničce. I to patří k českému festivalu, který na sebe vzal těžký a důležitý úkol kultivovat ředitele bohatých firem a jejich zaměstnance. Do budoucna přejme Smetanově Litomyšli vše dobré – ale pokud opravdu přijdou hubenější léta, považoval bych za lepší jednoznačně upřednostnit kvalitu před kvantitou. Což neplatí zdaleka jen pro Litomyšl.
