úterý, 5. červen 2018

Smělý a hrdinský Bach v Rudolfinu

Napsal(a) 

 , foto Zdeněk Chrapek foto: Zdeněk Chrapek

Dominantou Dvořákovy síně jsou bezesporu varhany. Při každém koncertě na nich ulpívá zrak posluchačů, málokdy je ale možnost ponořit se do jejich zvuku při sólovém koncertě. Pamětníci mohou vzpomínat, kolikrát jim to bylo do roku 1989 dopřáno v rámci cyklu dnes již neexistujících varhanních pondělků, od té doby ale příležitostí značně ubylo. Díky festivalu Pražské jaro se čas od času daří slyšet rudolfinský nástroj znovu sólově, letos jej představil Pavel Svoboda (31. 5.), který tím zahájil svůj plánovaný sedmiletý cyklus provedení Bachovy kompletní tvorby.

Svoboda patří bezesporu v současné době k nejlepším varhaníkům mladé generace, k jeho největším úspěchům patří druhá cena a titul Bachpreisträger z prestižní mezinárodní Bachovy soutěže v Lipsku (naposledy ji pro Česko získal před 36 lety Jaroslav Tůma, který Svobodu pedagogicky vedl na pražské AMU), jeho hra bývá jistá, precizní a v neposlední řadě skutečně virtuózní. Bylo tedy na co se těšit. Pro svůj recitál si tento interpret připravil bachovský mix, složený jak ze skladeb efektních a notoricky známých, tak i těch, které si hoví v seznamu varhanních fajnšmekrů. Tahle dramaturgická koncepce festivalu vyšla na sto procent, protože Dvořákova síň se sympaticky zaplnila a publikum se při potlesku ukázalo jako znalé věci.

 , foto Zdeněk Chrapek foto: Zdeněk Chrapek

Svobodův projev nezklamal. Jeho Toccata a fuga d moll BWV 565 nebo Toccata a fuga C dur BWV 566a, tedy Bachova raná díla, nepostrádala patřičnou smělost a dravost, chorálové předehry Erbarm‘ dich mein, o Herre Gott BWV 721 a O Mensch, bewein‘ dein‘ Sünde groß BWV 622 zase potřebný rozjímavý klid, ve variační partitě Sei gegrüßet, Jesu gütig BWV 768 si sólista obzvlášť vynalézavě pohrál s rejstříky. Korunou Svobodova vystoupení byla Passacaglia c moll BWV 582, dílo natolik působivé, že vyvolalo v sále silnou emocionální reakci v podobě frenetického potlesku, který by mohla umělci závidět i „domácí“ Česká filharmonie.

Jedinou výhradu jsem ten večer měla ke skutečnosti, že byl sólistův projev vážný a napjatý i tam, kde to nebylo nutné, a místy jako by mu chyběla lehkost. Nakonec se ale ukázalo, že ono zvláštní napětí, jež ze hry probleskovalo, způsobila nešťastná nepřipravenost nástroje. Varhany je totiž potřeba nejen naladit a zkontrolovat, jestli všechny rejstříky hrají, v horších případech, jestli píšťaly neobsahují zvířecí zdechlinu, ale vyžadují také určitou vlhkost vzduchu, kterou je třeba před koncertem udržovat. A to se v případě Svobodova koncertu nepodařilo. Nástroj do sebe nasál přílišnou vlhkost, jíž by odpomohlo včasné spuštění klimatizace, a tak mechanická traktura reagovala až příliš rychle - jednoduše řečeno píšťaly se rozezněly už při letmém dotyku, nikoli stisku, kláves. Nejeden umělec by v takovém případě vystoupení odvolal, Pavel Svoboda se rozhodl i v těchto špatných podmínkách koncert odehrát, odehrál ho skvěle a já před takovým výkonem hluboce smekám.

 , foto Zdeněk Chrapek foto: Zdeněk Chrapek

Čtyřmanuálové varhany v Rudolfinu, jeden z nejlepších poválečných nástrojů firmy Rieger-Kloss z roku 1974 (nad jeho stavbou dohlížel pečlivý a nekompromisní mistr varhan Jiří Reinberger) stojí za to slyšet. Je velká škoda, ne-li ostuda, že se to děje zřídka a že doposud nikdo neinicioval vznik přitažlivého, jednoduchého a zároveň vkusně moderního projektu, jenž by přitáhl publikum, a že ani významní čeští hudebníci nejen z řad varhaníků za „rozmluvení“ tak kvalitního nástroje více nebojují.

Dina Šnejdarová

Hudbě se věnuje přibližně od svých pěti let. Postupně prošla školením klavír-varhany-cembalo-dirigování-liturgická praxe-základy zpěvu a muzikologie (FF UK), souběžně s tím se řadu let věnovala klasickému baletu pod vedením nezapomenutelné Dagmar Špryslové a krátce též scénickému tanci (Vysokoškolský umělecký soubor, dnes Taneční centrum Praha). Její „hudební mámou“ se stala pedagožka Alena Kuklová, rodačka z Poličky, díky níž neztratila radost z hudby a přibližně v devíti letech objevila tvorbu 20. století, zejména Bohuslava Martinů a Bély Bartóka. Za průnik do hudebně-analytického myšlení vděčí varhanici Miroslavě Svobodové, za překonání obav z improvizace Jitce Chaloupkové (Konzervatoř České Budějovice). V muzikologii se soustředila na hudbu starších období. Pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Harmonie, spolupracovnice ČRo Vltava, editorka koncertních programů FOK, knihovnice Hudebního oddělení NK ČR. V současné době se věnuje vzdělávání svých dvou dcer a hudební publicistice (Harmonie, Czech Music Quaterly, FOK, Česká filharmonie, Pražské jaro), provozuje též autorský Dinin nevyvážený blog (dinasnejdar.blogspot.cz). Jejím nej- autorem je již od dětství Johann Sebastian Bach.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.