pondělí, 11. prosinec 2017

Slavnost hudby aneb světové umění ve dvou večerech

Napsal(a) 

PFS, foto Martin Divíšek PFSfoto: Martin Divíšek

Šestého a sedmého prosince jsem zažil dva koncerty, které se sice koncepcí lišily, ale byly si svou úrovní natolik blízké, že jsem se rozhodl zastřešit je společným titulkem. Praha byla opět místem, kde mohl posluchač slyšet světové umění.

Ve středu 6. prosince uspořádal Pražský filharmonický sbor (PFS) acapellový večer v kostele sv. Šimona a Judy. Pro první část večera připravil sbormistr Lukáš Vasilek jednak sérii „vánočních“ kompozic Francise Poulenca a malou vizitku Jana Sandströma (1954). Druhá část koncertu patřila Bohuslavu Martinů a málo samostatně uváděné třetí části z opery Hry o Marii Narození Páně.  PFS byl připraven detailně, souzpěv měl světové parametry a na rozdíl od některých někdejších výkonů byl naprosto vyrovnaný (včetně sopránů). Kvality hlasových skupin vynikly zvláště ve skladbách určených jen ženám nebo mužům. Litanie à la Vierge Noire pro ženský sbor byly něžné i naléhavé, Quatre petites prières de Saint Francois d´Assise pro mužský sbor zněly průzračně a vyzařovaly světlo. Jako vrchol poulencovského bloku pak zaznělo společné svižné Exultate Deo, přesné a až na několik tónů dokonalé. Myslel jsem, že nic mysterióznějšího už neuslyším, ale mýlil jsem se. O magnum mysterium Jana Sandströma působilo skutečně jako otevírání nejen velikého tajemství narození Páně, ale i krásy lidského hlasu. Zvuk sboru, jenž pokládám v současné době za jedinečný, působil vskutku mysteriózně. Dovedu si však představit, že v jiném prostoru, například v kostele Panny Marie Sněžné v Praze nebo v chrámu Narození Páně v Betlémě by byl výsledek ještě efektnější. Struktura kompozice není sice nijak experimentální, zato je pěvecky velmi náročná. Sbor byl dobře technicky i psychicky připraven. Pro uvedení „variací“ Jana Sandtröma na píseň Michaela Praetoria Est ist ein Ros entsprungen (dle mých znalostí stejně jako předchozí dílo česká premiéra) se PFS rozdělil do dvou částí. Dialog s hlavním sborem na bývalém presbyteriu vedl komorní sbor na varhanním kůru – líbezné! Jakoby právě v tu chvíli nastal opravdový advent. První část koncertu měla jen jednu chybu – schází vzpomínka v podobě nahrávky, ke které bychom se mohli vracet… Narození Páně, jež korespondovalo s včleněním koncertu do festivalu Dny Bohuslava Martinů 2017 (večer věnovali členové sboru památce prof. Václava Riedlbaucha), bylo svým kompozičním ukotvením trochu jiným světem, nežli předchozí hudba. Lukáš Vasilek správně nehledal v partituře to, co v ní není a pokorně tlumočil pastorální hudbu Martinů a nechal hudbu působit svou prostotou a upřímností.  Výsledek však pro mě už tak přesvědčivý nebyl, což bylo dáno pouze tím, že sólisté, třebaže byli velmi dobří (Pavla Vykopalová, Ludmila Kromková, Jiří Brückler) nebyli tak světoví jako sbor. Dlužno připomenout spolehlivý výkon doprovodného ansámblu v čele se Zemlinského kvartetem.

PFS, foto Martin Divíšek PFSfoto: Martin Divíšek

Historie Pražského filharmonického sboru  se úzce prolíná s Českou filharmonií (ČF). Dnes jsou to samostatné (příspěvkové) instituce, které však zákonitě často spolupracují, což bude jistě občerstvovat nejen pražský hudební život i v budoucnu. V druhém prosincovém týdnu byly magnetem koncertů České filharmonie ve výborném programu dvě osobnosti – designovaný šéfdirigent Semjon Byčkov a třicetiletá čínská klavíristka Yuja Wang (původním jménem Wang Jü-ťia).

Yuja Wang, foto Petra Hajská Yuja Wangfoto: Petra Hajská

Za odvahu v uvedení Koncertu pro klavír a orchestr č. 5 G dur op. 55 Sergeje Prokofjeva zaslouží ČF uznání, za provedení známé Symfonie č. 5 e moll op. 64 nejvyšší ocenění. Jaký byl pětkový koncert? Yuju Wang jsem slyšel živě poprvé. Přetěžký part hrála tak samozřejmě a virtuózně, že mě nutně  napadlo, že její klavírní um nemá žádná omezení.  Byl to příval pozitivní energie! Mohl bych básnit o přesnosti, transparentnosti každé fráze, o létajících rukách (a z 10. řady parteru vpravo sličných nohách☺), ale dotknu se jen Larghetta, které jsem takto neslyšel zahrát žádného klavíristu. Bylo nesmírně zpěvné, civilní, nepatetické, věrné zápisu skladatele. Navíc ČF hrála přímo vzorově. Jistě i díky přátelství mezi dirigentem a pianistkou, ale měl jsem pocit, že orchestr je zcela zaujat její hrou, hudbou a že ji chce maximálně podpořit. Malým příkladem budiž zpěv smyčců v Larghettu proti drtivým akordům klavíru. Hostování Wang v Praze bylo i vítězstvím produkce ČF. Přídavky: Vokalíza v úpravě od Rachmaninova a Variace na téma z Carmen od Vladimira Horowitze, kde jsem vůbec nechápal, jak může bezchybně zahrát tolik not v tak zběsilém tahu.

Semjon Byčkov, foto Petra Hajská Semjon Byčkovfoto: Petra Hajská

Čajkovskij a Byčkov – jedno jest. Takový jsem měl pocit z provedení Páté. Nastudování bylo určitě (nejen kvůli nahrávání pro společnost Decca) přepečlivé, ale to bylo na pódiu samozřejmostí, jakoby vedlejší. Hlavním atributem bylo tvoření, výron muzikantství zpaměti dirigujícího Byčkova, snad každého člena orchestru, jejich propojení… Prostě jsem doslova fyzicky cítil, že na pódiu Dvořákovy síně je tým, jemuž jde o co nejlepší výklad hudby. Samozřejmě mělo provedení i svoje vnější atributy – skvělé horny v čele s Janem Vobořilem, kterým bohužel nemohly konkurovat trubky, výborné smyčce (zvláště pak primy), cella i kontrabasy, jako vždy medový hoboj Jany Brožkové… Mohla by se možná vést diskuse (viděno prizmatem provedení některých dirigentů – Karajan, Jansons, Haitink…) o míře con anima v první a v druhé větě, ale v rámci koncepce celé symfonie a naturelu dirigenta to bylo logické a zcela přesvědčivé. Večer 7. prosince patří k mým nejsilnějším zážitkům v tomto roce.

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.