Zemlinského kvarteto (František Souček, Petr Střížek, Petr Holman, Vladimír Fortin) je jedno z našich nejmladších smyčcových kvartet (zal. 1994), které za poměrně krátkou dobu dosáhlo úrovně a originality svých i o generaci starších úspěšných kolegů. A podobně jako například stejně mladé Haasovo kvarteto jsou laureáty mezinárodních soutěží, získali významná ocenění a nyní se přes stále náročnější globální konkurenci těší zaslouženému zájmu mezinárodních pódií. Tyto a podobné soubory jsou svědectvím o pokračující slavné české kvartetní tradici a jsou skutečně reprezentativní vizitkou české hudebnosti ve světovém kontextu. V širším významu lze smyčcové kvarteto a vůbec jakýkoliv vynikající komorní soubor chápat i jako příklad a důkaz toho, že když se tvůrčí individualita jednotlivců tvořivě propojuje do jednoho společného celku, není tím nijak omezena a ku prospěchu obojího vyniká ještě účinněji. Na svůj abonentní koncert č. 2431 Český komorní spolek pro komorní hudbu nejprve ohlásil česko-rakouské Schulhoffovo kvarteto. Nemoc však záměr zmařila, a tak 6. února v Dvořákově síni Rudolfina zazněly nástroje Zemlinského kvarteta, nositelů Ceny ČSKH (2005). Jejich výkon splnil očekávání a toto kvarteto se ukázalo být plnohodnotnou náhradou původního záměru. Čtyřvětý Smyčcový kvartet F dur op. 18 č. 1 třicetiletého Ludwiga van Beethovena je součástí šestidílného cyklu, věnovaného hudebnímu mecenáši knížeti Lobkowitzovi. Beethoven zde vědomě navazuje na Haydnův odkaz, ale rozšiřuje jej dále o nové prvky svého hudebního výraziva. Zvláště v tomto díle lze slyšet déjà vu jeho pozdějších světů. Projev Zemlinského kvarteta se vyznačuje ušlechtilou noblesou s uměřenou vyvážeností zvuku a dynamiky. Jemně a citlivě odstíněné nuance zvýrazňovaly kontrast nepředimenzované dramatičnosti. V Adagio affetuoso ed appasionato jakoby předjímá romantické vyjadřování. V provedení Zemlinského kvarteta vyznělo Adagio jako hluboce jímavá a dramatická balada a skutečně navozovalo sugestivní představu tragické scény v Juliině hrobce. Scherzo – Allegro bylo zahráno možná v až příliš svižném molto . Podobně však Beethovenova Scherza rozbíhal i Toscanini. Závěrečné Allegro pak svými precizními šestnáctinami doslova perlilo. Třívětý Smyčcový kvartet č. 3, H 183 Bohuslava Martinů v koncertních síních dosud zní zřídka. Ač je z jeho kvartet nejkratší (cca 12 min.), výrazně se odlišuje od jeho typického vyjadřování. Martinů jej dokončil roku 1929 v Paříži a zcela zřejmě si na něm chtěl vyzkoušet kompoziční techniky tehdejší avantgardy. Vědomě experimentální a racionální konstrukce díla využívá prvky tonality i atonality k zajímavým disonancím a barevným rytmizovaným črtám a plochám, používá hru col legno , sul ponticello, pizzicato, flageolety apod. pro efekty u Martinů jinde neslýchané. Zemlinovci složité dílo rozehráli s velkým pochopením, v plném lesku jeho barev a tvarů. Allegro zaznělo v působivě vystavěném dynamickém oblouku od počátku až k poslednímu rafinovanému ztišení do akordu v pizzicatu . V Andante dominovala krásným zvukem violová sóla, závěrečné Vivo vitální dynamičností výrazu krajních částí připomínalo rozjetý Honeggerův Pacific 231. Felix Mendelssohn-Bartholdy napsal čtyřvětý Smyčcový kvartet e moll op. 44 č. 2 roku 1837, jako čtvrtý z celkem sedmi. V druhé polovině 20. stol. byla tato díla nepochopitelně opomíjena, nyní však zažíváme jejich opětovný návrat na koncertní pódia. Představují jednu z nejčistších a nejpůsobivějších podob raného romantismu. Mendelssohn snad nejvíce ze všech romantiků zní radostnou mladistvou vitalitou a čistou, nebolestínskou citovostí. Zemlinského kvarteto tuto charakteristiku svým způsobem interpretace i virtuozitou přesvědčivě zvýraznilo a potvrdilo. Závěrem nemohu opomenout zmínku o velmi vtipné a vkusné kvartetní úpravě Skočné ze Smetanovy Prodané nevěsty od violisty Holmana, se kterou se v jiskřivě bravurním přídavku s nadšeným publikem rozloučili.
