Skvělý zážitek

Půdorys scény Toma Cillera byl přesně určen dramatickými siločárami, scénografie je tedy funkční, a přitom jednoduchá, estetická, působivá. Na začátku je proscénium v celé šířce portálu odděleno od zadní plochy jeviště širokou prohlubní (jevištní vůz popojel v úrovni jeviště dozadu). Pašův serail je tedy sice na dohled, ale pro pěšího cizince prakticky nepřístupný. Přicházející Belmonte ve svém šviháckém bílém obleku a v elegantních lesklých botkách zírá u vytržení na Osmina, který se k němu přes toto „území nikoho“ blíží pohodlně a bez jakýchkoli problémů. Udiveně mu sáhne na botu, aby se přesvědčil, jestli tu vzdálenost skutečně přešel „suchou nohou“. Pro výjevy, odehrávající se v serailu, je jevištní plocha již opět souvislá, ovšem v závěru opery musejí všichni prchající překonat tuto překážku na cestě zpět do Evropy. Belmontův sluha Pedrillo klade na trčící pylony žebříky, vybuduje visutý most a také ihned vyzkouší, je-li bezpečný. Teprve potom na něj vstupují i ostatní. Jsou daleko méně suverénní než všeuměl Pedrillo, cesta je pro ně skutečně nebezpečná a divák (tak jak to má být) trne s nimi, zda se jim útěk podaří. Nepodaří, Selim je dostihne, ale bez slušivého turbanu na hlavě je to zestárlý připlešatělý pán, který ztratil své skálopevné sebevědomí a chce-li si zachovat alespoň jeho část, nezbývá mu než být velkorysý a propustit oba milenecké páry, jejichž osud se mu už stejně vymkl z rukou. Jednotlivé postavy Mozartovy opery mají svůj autonomní dramatický vývoj, který režisér výrazně modeluje – stejně jako celou detailně promyšlenou inscenaci.

Plzeňský operní soubor vedený svým šéfem Petrem Kofroněm v Mozartově Únosu ukázal, jak po stránce profesionální vyspěl (bez ohledu na některé nepříliš povedené inscenace – neboť kdo se o nic nepokouší, nic nezkazí). Únos ze serailu je zážitkem, jakých není v naší zemi mnoho. Dokonalá souhra složky hudební, výtvarné (včetně nadčasových kostýmů Mariji Havran ) a režijní je korunovaná působivostí inscenace. Soubor dokázal získat mimořádně kvalitní operní pěvce (a zároveň i herce!), vybudoval kvalitní orchestr i sbor (vynikající sborové vstupy!), získal režiséra, který si dokáže s formou singspielu pohrát a architektonicky ji vystavět.

A proto: uspořádejme hon a vypišme konkurz na místo ředitele tohoto dobře vedeného divadla, které nám může kterékoli české, moravské, slezské divadlo závidět!? Je to skutečně ta správná chvíle, plzeňský magistráte?

Sdílet článek: