pondělí, 30. duben 2018

Skvělí Bennewitzovci hráli pro Milana Škampu

Napsal(a) 

 , foto Kamil Ghais foto: Kamil Ghais

Bennewitzovo kvarteto (Jakub Fišer, Štěpán Ježek, Jiří Pinkas, Štěpán Doležal) dnes nesporně patří k současné světové špičce smyčcových kvartet. Toto jednoznačně potvrdil i večer Českého spolku pro komorní hudbu, kdy 25. dubna v Dvořákově síni Rudolfina zazněli Bennewitzovci v roli letošního rezidenčního souboru již potřetí. Soubor letos jubiluje dvacátý rok od svého založení, ale při poslechu jeho posledních skvělých výkonů mám pocit, že jeho umění, stále plné mladistvého elánu a energie, pořád nachází další možnosti překvapivých zdokonalení a hloubky přesvědčivosti předkládaného hudebního sdělení. Bennewitzovci dosáhli ideálu kvartetní souhry – není to jen pouhá souhra čtyř nástrojů, ale kvarteto zní jako jeden nástroj rozeznělý jediným interpretem.

Čtyřvětý Smyčcový kvartet g moll op. 10 Clauda Debussyho je jedním ze základních kamenů kvartetního repertoáru. Svět hudebního impresionismu a zvláště hudby Debussyho je plný kouzel jemných barev a polotónů vzájemně se magicky prolínajících, a svádí spíše k intimně omamnému způsobu interpretace. Taková byla i třetí věta, znějící v jímavě zasněné a zádumčivé podobě. Naopak v úvodním Animé et trés décidé jak by se v dynamických a agogických vlnách vzdouvaly vlny až dramatické vášnivosti. Provedení Bennewitzovců patří k nejskvělejším, které jsem dosud slyšel. Pokud bych měl hledat nějakou kritickou připomínku, tak možná závěr v Trés animé mohl být tempově mírnější, aby rychlý motiv byl ve své struktuře zřetelnější.

Osmatřicetiletý skladatel Slavomír Hořínka hledá inspiraci a způsob vyjádření v netradičních kompozičních postupech a zvukových strukturách. Tento přístup je však již v hudebním světě natolik častým a obvyklým, že je velmi obtížné přijít s něčím skutečně novým, překvapivým a současně působivě přesvědčivým. Někdy mám pocit, že i proto mnohý experiment či alternativa jsou jen vykonstruovaná spekulace, často zaměňující umělecký efekt šokem. Bohudíky Slavomír Hořínka mezi tyto nepatří, jeho hudební hledání je zřetelně upřímná snaha o propojení zvukového realismu syrového světa s tradičním hudebním tónem, v tomto případě na základě ilustrace tragické události. Songs of Immigrants byl psán pro Bennewitzovo kvarteto, a Štěpán Ježek jej před provedením publiku vysvětlil jako jakýsi hudebně-zvukový dokument. Přesto se neubráním pocitu, že toto dílo patří spíše do Doxu nežli na koncert ČSKH. Nekvartetní zvuky včetně vloženého přednesu papeže Františka řídil počítačem přes dvě reprobedny sám autor. Přes zjevně dokonalé provedení notových částí partitury Bennewitzovým kvartetem, dílo mi znělo jako značně prvoplánově naturalistická koláž zřetelně poplatná jedné z módních ideologií, navíc s příliš dlouhými úseky jednotvárnosti. Nehledě na jejich modernitu, Songs of Immigrants mi paradoxně připomínají nějaký angažovaný opus uvědomělé tvorby socialismu. Jako zvukové podmalbě umělecké dokumentární kamery bych kompozici zatleskal, ale k jejímu vnímání jako dílu komorní hudby jsem však ještě nedozrál.   

Smyčcový kvartet G dur op. 106 Antonína Dvořáka na mne vždy působí svým obsahem i hloubkou jako velkolepá symfonie pro komorní soubor. Spolu s opusy 97 a 105 dávno patří do repertoáru snad všech profesionálních smyčcových kvartet. Proto je zbytečné zde znovu zmiňovat jeho historii či obsah, bylo tomu a bude mnohokrát stále podobně. Jeho provedení je vždy dobře čitelnou charakteristikou podoby a vlastností každého souboru. Partitura je místy dosti náročná na zřetelnost znění všech detailů záznamu, čehož se  Bennewitzovci zhostili s průzračně lehkou srozumitelností od počátku Allegro moderato. Jejich smyky a frázování si troufám nazvat jako ideální. Rozsah jejich zřetelné (zdůrazňuji zřetelné) dynamiky je fascinující, což bylo patrné obzvláště v Adagio ma non troppo, kde i pp jakoby jednou žíní téměř nehnutelného smyčce byla krásně slyšitelná. Provedení celého díla Bennewitzovým kvartetem bylo ojedinělým zážitkem a vrcholem celého večera. Mimořádnou úroveň souboru pak doložilo Largo sostenuto z 1.  kvartetu Bedřicha Smetany, závěrem koncertu věnované památce violisty Smetanova kvarteta, nedávno zesnulého prof. Dr. Milana Škampy.

Pravoslav Kohout

Narodil se 27. 11. 1943 v Praze. Otec byl cellista (Smetanovo kvarteto) a matka klavíristka. Od 6 let se učil na housle u prof. dr. Josefa Micky, později u něj na Pražské konzervatoři. R. 1962 byl přijat na AMU (prof. dr. Alexandr Plocek), od r. 1963 do r. 1969 studoval na Moskevské konzervatoři P.I.. Čajkovského u prof. Galiny V. Barinové. Po povin. vojen. službě (1969 AUS) byl členem PKO (Pražského komor. orch. bez dirig.) .R.1972 založil Nové smyčcové kvarteto a v témže roce se stal prof. Teplické konzervatoře, odkud r. 1974 přešel na Plzeňskou konzervatoř. Následkem autohavárie r. 1975 ukončil koncertní činnost (kvarteto pokračovalo s primariem P. Hůlou jako Kocianovo kvarteto). V následujících letech byl pedagogem na Escuela Superior de Música y Dansa v Mexiku, LŠU Voršilská v Praze, Keski-Suomen konservatorio a Mikkelin musiikkiopisto ve Finsku. R. 1992 zpracovával v Praze spec. zadání MŠMT ČR na téma vysokého uměl. školství. Tehdejší hrozba zrušení základního uměleckého školství jej přiměla stát se r. 1993 ředitelem ZUŠ (Praha Smíchov), v letech 1993-2012 byl předsedou Ústřední umělecké rady ZUŠ ČR. 2009 mu byla udělena cena AZUŠ ČR „Za významný přínos atd.“ Po několika operacích levé ruky, od r.1981 do r. 1992 opět občas koncertoval. Od r. 2016 je členem neformální skupiny „Pondělníci“. Nyní se věnuje pouze skladbě a hudební publicistice. Jeho celoživotním koníčkem je tvorba karikatur, koláží a slovních hříček.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.