Výběr sólových klavírních recitálů byl na letošním salcburském festivalu patřičně reprezentativní a zahrnoval Polliniho, Sokolova, Volodose, Brendla, ten se tu loučil stejným programem jako na Pražském jaru, mladého Rafała Blechacze – a Krystiana Zimermana . Program svého recitálu oznámil na poslední chvíli a ještě ho po týdnu obměnil; možná i proto nebyl mezi zcela vyprodanými, ačkoli nakonec šlo o naprosto vrcholnou záležitost. Na úvod Bachova Partita č. 2 c moll , dílo technicky těžké a nevděčné, zahrané celkově v nízké dynamické hladině a se Sarabandou v mnoha odstínech pianissima. Předposlední Rondeaux mělo vtip a závěrečné Capriccio fascinovalo rychlým tempem a přesností zároveň. Bylo přitom vlastně neuvěřitelné, jak hra takto dokonalá může zároveň působit tak bezprostředně. Zimerman je nadále naprostým fenoménem, pokud jde o práci s úhozem a frázováním, je to maximalista s jedinečným smyslem pro detail. V tomto směru zřejmě nejvíc nadchla známá Beethovenova „Patetická“ sonáta , kde bylo slyšet všechno a v dokonalých tempových i dynamických proporcích. Celkově ji provedl spíše v pomalejších tempech, v kombinaci brilance, umělecké zralosti a aristokratické noblesy. Druhá polovina koncertu patřila dosti neznámé polské autorce 20. století Grazyně Bacewiczové a její Druhé klavírní sonátě . Skladba z 50. let upomíná na Prokofjeva a Šostakoviče neoklasickými i toccatovými postupy a tísnivou atmosférou pomalé věty. Je to Zimermanova oblíbená skladba, kterou hraje už od mládí, vyšla i na jeho jediné polské recitálové desce, a vždy se za ni stavěl s celým svým pianistickým mistrovstvím. Prokazuje této skladbě v principu podobnou službu, jako svého času Ivan Moravec Korteho Klavírní sonátě – některá díla mají zkrátka štěstí na svého jednoho velkého interpreta. Národní cítění došlo sluchu i v závěrečné skladbě, kterou byly Variace na polské lidové téma op. 10 Karola Szymanowského, autorova dvacetiminutová virtuózní kompozice z mládí. Byl to efektní „lisztovský“ závěr a ukázka neomezených technických možností, se kterými se ukázněně pracuje. Ale ani zde pianista nerezignoval na stavebnou promyšlenost a posluchače provedl variacemi tak, že nikde neztrácel ze zřetele ono základní téma. A nezapřely se ani inspirace všemi velkými klavírními romantiky a základní melancholický tón Szymanowského díla. Salcburské publikum není z nejukázněnějších – i když které dnes je? – skromně vystupujícího klavíristu však přijalo mimořádně srdečně. Ten si pak sám uvedl jediný přídavek, tesknou první část z Brahmsova posledního klavírního díla, Čtyř kusů op. 119 . Ty měl původně hrát místo Beethovenovy sonáty, ale asi dobře, že to tak nenechal.
