Je k něčemu potřebný dirigent? – Tomáš Netopil dával za pultem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK při závěrečném koncertě Pražského jara (4. 6.) v Obecním domě vnímavému posluchači jasně najevo, že ano. Dirigent dává hráčům podněty, jedinečně v konkrétních okamžicích modifikuje naučený průběh skladby, pomáhá, udržuje, ozvláštňuje. Zejména v Beethovenově Sedmé symfonii nápaditě a jednoznačně spoluvytvářel pro tu chvíli klima, z něhož vyrůstala zaujatá interpretace. Ozřejmil některými finesami formu skladby, vedl Pražské symfoniky neustále k pozornému a zainteresovanému čtení zápisu a posunoval večer kupředu svou přesností a zápalem i nesmlouvavým gestem. Asi nejzajímavější byla v detailech třetí věta. Možná se tu a tam ozvaly ostřeji, než by měly, žestě, možná první housle mohly ještě přidat na kráse zvuku, ale celkově FOK hrál – zejména právě v Beethovenovi – tak, že svědčil: ano, dirigent je potřebný; s dobrým dirigentem je každé těleso ještě lepší než jindy. První polovina večera patřila za spolupráce Českého filharmonického sboru z Brna hudbě, která bezprostředně oslovuje: Peteris Vasks napsal osmiminutovou meditaci Ovoce ticha, zhudebňující slova Matky Terezy, v duchu postmoderního návratu do 19. století – tak, jak by mohla znít nějaká sekvence z filmu. A Francis Poulenc ve skladbě Gloria soustředil melodickou invenci a příjemné harmonie, aby upřímně vyjádřil víru. Na křišťálové přímočarosti přidala této výpovědi sólistka, sopranistka Hila Fahima.
Jsou k něčemu ještě dobré koncerty? – Rozhodně ano. Pokud se prodávají vstupenky, dávají lidé sami najevo, že jim klasický koncert dává smysl. Podobně provokativně zní otázka, jestli je potřeba k víře kostel. Je samozřejmě možné se modlit a meditovat sám doma. Ale tvořit a zažívat společenství s dalšími podobně naladěnými lidmi, být s nimi, zpívat, prosit, volat a k tomu poslouchat živě přednášené kázání, je nenahraditelné. Je tedy možné opájet se doma se sluchátky na uších nahrávkami z CD a sledovat na obrazovce videozáznamy; ale osobní přítomnost s dalšími posluchači či diváky v koncertním sále nebo operním divadle, kde umělci tady a teď tvoří a kde na sebe pódium a auditorium reagují, to v žádném případě nenahradí. Poslední koncert Pražského jara to dal pocítit, třebaže nepatřil ke zcela mimořádným.
K čemu je dobrý festival Pražské jaro? – Nejen k tomu, aby milovníkům hudby dělaly jeho programy dobře a aby se mohli zástupci různých firem setkávat při krásných příležitostech, ale mimo jiné je i k podobným věcem jako veřejnoprávní rozhlas. Neposkytuje to, nebo jen to, co se lidem líbí a co vyžadují, ale nabízí také věci, které by měli znát, na které se zapomíná, které jim nikdo jiný nenabídne, které potřebují trochu pomoci, věci, které by se jim mohly líbit. Když ne takříkajíc dnes, tak snad zítra. Pražské jaro se jeví především jako přehlídka interpretačního umění. Samozřejmě nikoli jen jako defilé zahraničních hvězd ve standardním repertoáru, tedy letos například Gil Shaham v Mendelssohnově Houslovém koncertu, Murray Perahia v Beethovenovi nebo Daniel Barenboim se Staatskapelle Berlin a Brucknerem, ale také jako platforma pro neméně zasvěcenou, relevantní, vzorovou a skutečně referenční interpretaci méně známé, neznámé či nové hudby. Jako letos třeba v případě Litevského národního symfonického orchestru a sboru z Kaunasu a jejich znaleckého a zapáleného zprostředkování mimořádně působivé skladby Epitaf uplynulému času z pera krajana, litevského skladatelského barda Broniuse Kutavičiuse. Pražské jaro je koncipováno bez velkých témat a nadpisů, jako široká platforma pro prezentaci a setkávání starší i novější hudby a zahraničních i tuzemských interpretů, jako nespecializovaný festival středního proudu, bez mapování avantgardních výstřelků, dávající prostor zasloužilým osobnostem i laureátům své soutěže. A takovým by mohl zůstat.
Měla by Pražské jaro zakončovat Beethovenova Devátá? – Letošní 71. ročník festivalu uzavřela Beethovenova Sedmá symfonie. Na otázku, zda by nebylo přece jen lepší, aby Pražské jaro završovala Devátá, je odpověď jasná. Není to nezbytné, dokážeme žít i s jinými koncepcemi, ale přesto by to bylo docela dobré. Návrat Beethovenovy Deváté by nemusel být „krokem zpět“. Na rozdíl od všech ostatních evropských hudebních děl má v sobě zakódováno jasné, velké a hlavně nenapodobitelné poselství. Začíná-li festival, s patosem přesahujícím hranice pouhé hudby, tak jedinečnou skladbou, jakou je Smetanova Má vlast, a není-li o tomto řešení ani do budoucna pochyb, mohl by – a z důvodů zaokrouhlení možná i měl – končit stejně mimořádnou kompozicí. A takovou roli nemůže plnit žádná z dalších existujících symfonií. Ani Beethovenova Sedmá nebo kterákoli jiná, ani Mahlerova Symfonie tisíců, ani Smetanova Triumfální symfonie, ani Dvořákova Novosvětská, ani Janáčkova Sinfonietta. Skoro by se chtělo s klasikem na adresu Deváté říci, kdyby ovšem nešlo o tak závažnou věc: Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat.
