Sedmý ročník festivalu MusicOlomouc byl uzavřen 29. 4. koncertem salcburského Österreichisches Ensemble für Neue Musik, souboru s čtyřicetiletou tradicí, který má na kontě více než tři sta koncertů soudobé hudby pro jednoho až patnáct hráčů. O neopakovatelný zážitek se postarali: violoncellista a umělecký vedoucí souboru Peter Sigl, klarinetista Theodor Burkali, houslistka Ivana Pristašová a klavíristka Nora Skuta.
První polovina večera byla věnována třem skladbám, které vznikly v dvacátém prvním století v dílnách rakouských skladatelů. Přesto se jednalo o díla velmi kontrastní a různorodá. Jako první zazněla skladba Johannese Maria Stauda Lagrein (2008), nesoucí stejný název jako odrůda červeného vína ze severní Itálie. Skladatel v autorském komentáři uvádí, že chtěl napsat kompozici, kterou by vystihovala slova: „Středně tmavá granátová barva s rubínovým nádechem. Bohaté, poměrně výrazné, kořeněné aroma čokolády, květinové imitace (fialky), červené ovoce a sušené švestky. Jemná chuť s intenzivními pachutěmi kůže a dehtu. Tvrdý, suchý a poněkud zemitý závěr.“ Ve skladbě bylo patrné pozvolné houstnutí a zpětné řídnutí faktury, stejně jako mohutnější plochy vycházející z jemnějších tónů. Častá glissanda mohla posluchačům s bujnější fantazií evokovat polykání kvalitního vína.
Poté zahrála Ivana Pristašová skladbu Georga Friedricha Haase de terrae finne (na konci země, 2001) pro sólové housle – pochmurnější dílo, které přes četné pozvolné či náhlejší zvraty neztrácí svou silnou soudržnost a kontinuitu. Posluchači mohli obdivovat také vynikající techniku hry houslistky Pristašové. Na závěr první poloviny koncertu jsme slyšeli schlechtecharakterstucke pro housle, violoncello a klavír (špatnécharakterovékusy, 2009) Bernharda Gandera.Skladba je členěna na několik expresivních a extrémně bouřlivých částí, ve kterých skladatel ztvárnil lidskou hamižnost, závist a chamtivost. Chvílemi se mohlo zdát, že se napětí uvolňuje, avšak záhy se trio rozburácelo zpět do rovin připomínajících výbuchy vzteku.
Po přestávce zazněla rozsáhlá skladba Helmuta Lachenmanna Allegro sostenuto (1986–1988) pro klarinet/basklarinet, violoncello a klavír. Skladba může být vnímána jako vyjádření autorova vztahu k hudbě minulosti. Netradiční zvuky jsou v Lachemannově díle vytvářeny tradičními nástroji, které mu umožňují tradici popírat a zároveň z ní úmyslně čerpat. Tyto zvuky se nesly v pomyslných gestech nad tiššími tóny či úplným tichem a postupně se rozvíjely i do ráznějších částí. Skladba je charakteristická chvílemi, kdy se struny klavíru rozechvívají neslyšným mačkáním kláves s využitím pedálu, čímž vznikají prokomponované ozvěny. Ačkoliv skladba trvala téměř čtyřicet minut, velmi rychle ubíhala a jevila se kratší. Všechny kusy tohoto večera vyzněly v celé své neobyčejnosti zejména díky perfektním výkonům instrumentalistů, kteří interpretačně náročná díla zahráli s profesionální přesností, naprostým přehledem a niterným prožitkem.
Koncert a zároveň celý festival zakončilo přátelské setkání v atriu Uměleckého centra Univerzity Palackého. Tento večer byl extraordinární tečkou za sérií sedmi koncertů, z nichž každý svým vlastním způsobem rozšiřoval obzory nejen novým posluchačům, ale i skalním fanouškům zvukových experimentů. Velká pochvala tímto patří letošním organizátorům a myslím, že budu mluvit za většinu zúčastněných, když napíši: těšíme se na další ročníky.
