Tak jako v předchozích deseti ročnících, i letos nabídl Klavírní festival R. Firkušného svým posluchačům atraktivní listopadovou přehlídku pianistů a pestrý výběr skladeb.
K největším festivalovým magnetům patřil hned první koncert (Rudolfinum, sobota 4. 11. 2023), na němž vystoupilo nizozemské bratrské duo Lucas a Arthur Jussenovi. Lucas oslavil letos v únoru třicetiny, Arthurovi bylo v září sedmadvacet. Jako klavírní duo vystupují už od dětství. U publika se těší velké oblibě, a dokonce se o nich píše jako o nejlepším klavírním duu současnosti. O jejich nevšedních kvalitách vypovídá skutečnost, že s nimi v roce 2010 jako s prvními nizozemskými umělci uzavřela exkluzívní smlouvu proslulá nahrávací společnost Deutsche Grammophon. Čtrnáctiletý Arthur byl navíc v té době nejmladším interpretem v historii tohoto labelu.
O tom, že se jednalo o mimořádně lákavý festivalový koncert, svědčilo nejen to, že Dvořákova síň byla vyprodaná do posledního místa, ale také to, že na besedu s umělci, která se konala před koncertem v Respiriu Rudolfina, přišlo tolik lidí, že opozdilci museli zůstat na chodbě. Už na této besedě si Lucas s Arthurem – ještě než se vůbec dotkli kláves – získali sympatie posluchačů svou bezprostředností, skromností a životním optimismem.
Jako první číslo svého programu uvedli bratři Jussenovi Mozartovu dvouklavírní Sonátu D dur KV 448. Na koncertní pódium vstoupili se zářivým úsměvem a z jejich Mozarta přímo dýchala dobrá pohoda. Hráli ho se zjevným potěšením, průzračně, perlivě. A protože mají lehké hbité prsty, mohli si v krajních větách dovolit značně svižná tempa – finální větu jsem nikdy neslyšel hrát rychleji a brilantněji. Po Mozartovi následovalo čtyřruční Schubertovo Rondo A dur op. 107 (D 951). Půvabné Schubertovy melodie hráli oba bratři s okouzlující zpěvností a s nespočtem zajímavých nápadů. Třetí skladbou večera byla dvouklavírní verze Ravelovy „choreografické básně“ La valse. Arthur s Lucasem pojali toto dílo jako velkolepou podívanou, plnou neuvěřitelných barev a zářivých světel. Hráli Ravela virtuózně, vtipně, s odvážnými velkými rubaty a s obdivuhodně plastickou dynamikou. A bylo vidět, že si Ravelovu hudbu ohromně užívají. Jejich provedení La valse bylo tak strhující, že obecenstvo povstalo k nadšeným standing ovation už po první půli koncertu.
Druhou část večera vyplnilo Svěcení jara Igora Stravinského. Autor vytvořil vedle orchestrální partitury této skladby také verzi pro klavír na čtyři ruce. Ta je ovšem technicky velmi náročná, na koncertech se hraje jen zřídka. Pokud už se do ní pianisté pustí, velice často ji hrají na dva klavíry. Nelze se jim divit – jednak mají volnější prostor k pohybu, jednak mohou svobodněji pracovat s pedálem. Bratři Jussenovi hrají na svých koncertech Svěcení jara jak na jeden klavír, tak také na dva klavíry. Pro Prahu zvolili dvouklavírní verzi. To, co bylo řečeno o jejich provedení La valse, platí v plné míře i pro Svěcení. Jussenovi ho hráli fantasticky. Zvukové efekty, které předváděli, byly často až neuvěřitelné. Rytmus, který hraje ve Svěcení hlavní roli, tepal pod jejich prsty naprosto neochvějně a jejich souhra byla víc než dokonalá. A ještě jednu věc nemohu nezmínit: Jussenovi hráli celý večer zpaměti! V případě Svěcení to považuji za nadlidský výkon. A tak jsem se ani trochu nedivil, že po doznění posledního akordu padli oba pianisté obličejem na klaviaturu.
Festivalové publikum uspořádalo bratrům Jussenovým ovace vstoje tak velkolepé, jaké jsme v Rudolfinu zažili jen málokdy. A umělci po vyčerpávajícím výkonu ještě přidali čtyřruční úpravu dojemné úvodní části Bachovy kantáty Gottes Zeit ist die allerbeste Zeit BWV 106. Lucas a Arthur Jussenovi hráli toho večera v Praze (resp. v Česku) poprvé. Doufejme, že ne naposledy.
Na neděli 5. listopadu připravili pořadatelé festivalovému publiku hned dva koncerty. Odpoledne vystoupila v Sále Martinů mladá ruská pianistka Anna Geniušene. Do povědomí hudební veřejnosti vstoupila tato umělkyně v červnu loňského roku, kdy získala stříbrnou medaili na šestnáctém ročníku prestižní Van Cliburnovy mezinárodní klavírní soutěži.
První půlka jejího festivalového programu by bývala mohla nést stručný název „Opus 1“. Klavíristka uvedla nejprve dvouvětou Sonátu Es dur op. 1, č. 1 Muzia Clementiho. Hrála ji s velkými dynamickými a agogickými kontrasty, které byly zpočátku poměrně zajímavé, ale jak hudba plynula, zdálo se mi, že pro myšlenkově nenáročnou Clementiho hudbu je těch vypjatých kontrastů až příliš.
Za Clementim následovala díla romantických autorů: Dva kusy op. 1 Petra Iljiče Čajkovského, Rondo c moll op. 1 Fryderyka Chopina a Variace na jméno Abegg op. 1 Roberta Schumanna. Anna Geniušene se v nich projevila jako výrazná představitelka „ruské školy“: má skvělou techniku, vnímá hudební architekturu ve velkých celcích a nešetří silnou dynamikou (která byla zvláště v Čajkovském na hranici únosnosti). Mezi Chopina a Schumanna vložila pianistka drobnou Ukolébavku op. 1 Mieczysława Weinberga. Přednesla ji něžně, v křehkých impresionistických barvách.
Po přestávce zazněly dvě sonáty Sergeje Prokofjeva: č. 5 C dur op. 135 a č. 4 c moll op. 29. Umělkyně je od sebe oddělila Čtyřmi skladbami op. 302 ukrajinského autora Valentina Silvestrova. V Prokofjevových sonátách jsme slyšeli leccos hezkého i zajímavého, ale fortissimových pasáží tu bylo snad ještě víc než v první polovině večera. Nejefektněji vyšla klavíristce závěrečná věta 4. sonáty, nadepsaná Allegro con brio, ma non leggiere. Tuto větu hrála umělkyně skutečně jak „con brio“, tak také „non leggiere“. V několika místech jsem se až obával, zda nástroj ono „con brio“ ustojí bez úhony. Silvestrovovy Čtyři skladby přinášejí pomalé, tiché melodie a působí spíše jako hudba k meditaci. Anna Geniušene je hrála citlivě, klidně a v měkkých pastelových barvách. Vzdor drobným výhradám působí klavíristka na pódiu velmi sympaticky. Nakonec přidala ještě dvě Beethovenovy Bagately – č. 1 Es dur a č. 7 As dur – z opusu 33. Podala je velice nápaditě a přitom uměřeně, bez jakéhokoli dramatizování. Pro mne to byla nejhezčí čísla celého jejího recitálu.
V neděli večer, jen pár hodin po recitálu Anny Geniušene, vystoupil v Rudolfinu jeden z nejvýznamnějších českých klavíristů Ivan Klánský. Umělec oslavil letos v květnu své pětasedmdesátiny a jeho koncertní i pedagogická kariéra je natolik úctyhodná, že ho prezident Petr Pavel vyznamenal 28. října medailí Za zásluhy 1. stupně.
Ivan Klánský zahrál v první části večera dvě skladby Ludwiga van Beethovena: Variace F dur op. 34 a Sonátu č. 32 c moll op. 111. Klavírista má obě díla dokonale zažitá, hrál je s hlubokým vnitřním prožitkem, nesmírně kultivovaně a s objevnými vedlejšími hlasy. S technikou nemá Ivan Klánský nejmenší problémy. I ty nejzapeklitější pasáže, jichž je především v Sonátě bezpočet, byly brilantně vyhrané a naprosto zřetelné.
Na druhou půli večera si Ivan Klánský přizval na pódium svého syna Lukáše, aby společně provedli druhou řadu Slovanských tanců Antonína Dvořáka. Lukáš kráčí ve stopách svého otce: je nejen výborný pianista, ale také vyhledávaný klavírní pedagog. Rychlé tance (první, třetí, sedmý) hráli Klánští s báječným švihem a v téměř orchestrálním zvuku, v pomalých tancích jsme mohli ocenit lyrické cítění obou interpretů. Mimořádně krásné byly především tance č. 6 a 8, které vyzněly jako básně v tónech. Za vřelý potlesk se Klánští publiku odměnili přídavkem – osmým číslem z první řady Dvořákových Slovanských tanců.
Čtvrtý festivalový večer (Rudolfinum, úterý 7. 11. 2023) patřil ruskému pianistovi Denisi Kožuchinovi. Kožuchin zvítězil v roce 2010, ve svých čtyřiadvaceti letech, v proslulé Soutěži královny Alžběty v Bruselu. Přestože se tím automaticky zařadil mezi světovou klavíristickou špičku, jeho kariéra se odvíjí bez okázalé mediální podpory.
Svému pražskému festivalovému recitálu dal klavírista název Ďábelské a božské a uvedl v něm – až na jedinou výjimku – skladby Franze Liszta. První čtyři čísla reprezentovala Lisztovu pozdní tvorbu. Už z názvů lze tušit, že se jedná o díla značně ponurá: Smuteční gondola (S 200/I), Neštěstí! Zlověstné, katastrofální (S 208), Šedé mraky (S 199), Na hrobě Richarda Wagnera (S 202). V žádné z těchto skladeb se nesetkáme s virtuózní lisztovskou technikou, všechny plynou v pomalém tempu, ve všech uslyšíme temná basová tremola – a především: všechny čtyři skladby jako by svou hudební řečí mířily daleko do budoucnosti. Když Kožuchin začal hrát, bylo po několika málo tónech jasné, že před sebou máme klavíristu nejvyšších kvalit. Jeho tónová kultura je úžasná a je srovnatelná s největšími pianistickými hvězdami. Umělec vládne měkkým, nesmírně barevným úhozem a dokáže přesvědčivě tlumočit skladatelovo sdělení do těch nejjemnějších výrazových nuancí.
Po čtyřech temných Lisztových kusech uvedl Kožuchin dílo tvrdšího kalibru: Ďáblovo schodiště, třinácté číslo z klavírních Etud György Ligetiho. Pokud jsme ve čtyřech úvodních Lisztových skladbách postrádali efektní techniku, pak v Ďáblově schodišti nám Kožuchin předvedl, že má techniku přímo démonickou. Hrál Ďáblovo schodiště v neslýchaném tempu, a navíc mu dodal zvláštní (a ne nesympatickou) jazzovou příchuť. Při Kožuchinově hře se zdálo, že z klavíru srší jiskry, a mocným zvukem v závěru skladby pianista málem že nezbořil sál.
Po ďáblovi nabídl Kožuchin Lisztovu skladbu z „božské“ sféry: Bénédiction de Dieu dans la solitude (Boží požehnání v osamělosti), třetí číslo z cyklu Harmonies poétiques et religieuses (Harmonie poetické a náboženské) S 173/3. Předvedl v ní další ze svých kouzel: klavír mu zpíval jako lidský hlas, hudba zněla v několika transparentních barevných vrstvách a měkká éterická Kožuchinova pianissima byla něžná a tichá jako dech.
V Lisztově Sonátě h moll S 178, která vyplnila druhou polovinu Kožuchinova recitálu, zněla hudba z obou sfér – z ďábelské i z božské (toho „ďábelského“ je ovšem v Lizstově Sonátě víc). Kožuchin tu pracoval s vypjatými dramatickými kontrasty, jeho klavír zněl málem jako orchestr, při fortissimu v démonických pasážích klavírista téměř stál – a jeho andělská pianissima už rozhodně nebyla z tohoto světa. Na Kožuchinovu hru nemohlo publikum reagovat jinak než potleskem vstoje. A umělec velkoryse přidával: Čajkovského Starý ruský kostel z Alba pro mládež, dvě skladby Griegovy – Jaro z Lyrických kusů op. 43 a Ariettu z Lyrických kusů op. 12, a nakonec Rachmaninovovo slavné Preludium cis moll z Morceaux de fantaisie op. 3. Každá skladba sama o sobě byla drobným vycizelovaným skvostem a pro mne se festivalový recitál Denise Kožuchina zařadil k těm, na které se nezapomíná.
Na závěrečném festivalovém večeru (Rudolfinum, čtvrtek 9. 11. 2023) nabídl pořadatel recitál polského klavíristy Piotra Anderszewského, jenž je jednou z nejzářivějších hvězd současného pianistického nebe. Tohoto umělce jsme měli možnost slyšet na Festivalu R. Firkušného už v roce 2018, kdy exceloval v Beethovenových Variacích na Diabelliho téma op. 120.
Svůj recitál otevřel pianista Partitou č. 6 e moll BWV 830 Johanna Sebastiana Bacha. Úvodní Toccatu pojal značně osobitě – hrál ji téměř jako programní skladbu. Následující věty plynuly jedna za druhou lehce a vzdušně. Mimořádně krásně vyšla Anderszewskému Sarabanda, která byla – při vší rytmické komplikovanosti – takřka snová. Po Bachově Partitě uvedl klavírista mazurky č. 3, 7, 8, 5 a 4 z cyklu Dvaceti mazurek op. 50 Karola Szymanovského. V senzitivním Anderszewského pojetí se jednalo spíš o jemně probarvené impresionistické obrázky než o taneční stylizace.
Po přestávce zazněly nejprve Webernovy stručné Variace op. 27, které Anderszewski překvapivě spojil attacca s následující Beethovenovou Sonátou č. 31 As dur op. 110. Provedení této náročné skladby bylo opravdu jedinečné. Anderszewski jako by si ji hrál jen sám pro sebe, či jako by si jen sám pro sebe tiše improvizoval. Bylo to velmi intimní pojetí – čisté a průzračné, přičemž klavírista dokázal po celou dobu udržet „tah“ a vygradovat skladbu v závěrečných taktech finální věty k velkolepému vrcholu. Obecenstvo dlouho nechtělo umělce pustit z pódia a Anderszewski zahrál ještě čtyři přídavky: první číslo z Bartókových Tří maďarských lidových písní z Csiku, Preludium f moll z druhého dílu Bachova Dobře temperovaného klavíru (v nečekaně svižném, téměř tanečním pojetí), Beethovenovu Bagatelu č. 1 G dur z opusu 126 a pak ještě znovu Bacha – Sarabandu z Partity č. 1 B dur.
Anderszewski jen znovu potvrdil, že se právem řadí k pianistické elitě a jeho recitál byl krásnou tečkou za celým letošním Klavírním festivalem R. Firkušného.
