pátek, 5. listopad 2004

Skandál v Areně, Verona

Napsal(a) 

Již 82. ročník festivalu, který každoročně pořádá Arena di Verona, se opět setkal s obrovským zájmem publika, které jistě lákaly jak oblíbené operní evergreeny, tak řada hvězd v klíčových rolích, ale především nezapomenutelný zážitek operní produkce pod širým nebem, která má svou neopakovatelnou atmosféru. Letošní program obsahoval novou inscenaci Verdiho opery La Traviata v režii Grahama Vicka a výpravě Paula Browna , která se pokusila i do prostoru veronské arény vnést praktiky postmodernismu. Koncepce vycházela z předpokladu, že i po smrti žije Violetta Valéry jako symbol, jako legenda. K jejímu hrobu proto proudí z publika už během předehry řada mladých mužů s květinami, celé jeviště je nakonec jimi pokryto a uprostřed scény dominuje hrob obložený rovněž věnci a květinami. Hřbitov se ukáže být i symbolickou hrací plochou, kde se odehrávají klíčové scény: v 1. aktu tu pobíhají všelijak bizarně oblečení hosté na večírku u Violetty, v 2. obraze tu vévodí velká postel jakožto symbol vztahu Violetty s Alfredem a v posledním aktu zde stojí rovněž lože umírající Violetty. Pokud by šlo toliko o symbolickou, povýtce výtvarnou záležitost, asi by se tak moc nedělo, ale obecenstvo bylo především pohoršeno aktualizací kostýmů. Violetta sama se objevuje v 1. aktu v krátké minisukni a také Alfredo má copánky dnešních teenagerů. V jednotlivých scénách se ovšem drží Vick situací i psychologie celkem věrně, snad s výjimkou toho, že Alfredo v hněvu na plese u Flory strhne Violettě paruku, čímž odhalí její vlastní prošedivělé vlasy. Snad to mělo podtrhnout její urputný zápas o lásku mladého Alfreda, což by zřejmě vycházelo jenom se skutečně mladě vyhlížejícím interpretem Alfreda, ale to patrně není příliš reálné. V detailech byla Vickova režie často nápaditá, je třeba docela případné, že jak Alfredo, tak jeho otec Giorgio přicházejí prosit o odpuštění s květinami. Obecenstvo ovšem bylo pobouřeno, zejména lidé na nečíslovaných místech. Krátce po předehře se vzedmula taková vlna bučení a hlasitých protestů, že propukl skandál a představení muselo být přerušeno. Co ale dál? Nikdo přece jen nechtěl jít domů, a tak kdosi nadán řečnickým talentem promluvil a navrhl takovou dohodu: ať se obecenstvo zdrží dalších výlevů nevole, už kvůli zpěvákům, a své názory vyjádří až po skončení aktů. Víceméně to pak fungovalo, nějak se na režii pozapomnělo, a i po skončení jednotlivých aktů sklízeli pěvci velké ovace. Vždyť hlavní trojice byla opravdu znamenitě obsazena. Především představitelka Violetty Mariella Devia , vybraná patrně vzhledem ke koncepci inscenace pro svůj pokročilejší věk, třebaže ve svých 53 letech vypadá skvěle. Její pěvecká technika i hlasové dispozice překvapily naprostou suverenitou. Zejména koloratury a běhy v 1. aktu byly přímo oslňujícím gejzírem pěveckého umění, v závěrečném ansámblu na plese u Flory jsme sice zvyklí na dramatičtější akcenty, ale i hlubší poloha 2. a 3. aktu nedělala Devii zjevné potíže. Její výkon se tak přiřadil k vrcholným kreacím slavných představitelek této role právě v sepětí pěvecké bravury a hluboce niterného prožitku, v jedinečně odstíněných polohách bohatě diferencovaného portrétu ženy, kterou překvapivě a nečekaně uprostřed rozmařilého života poznamená osud: nejprve poznáním lásky a poté neúprosnou předzvěstí blížící se smrti. Rovněž Giuseppe Sabbatini přesvědčil pěvecky virtuózním podáním i vnitřně pravdivým projevem lehkomyslného, vznětlivého, ale v zásadě čestného Alfreda podobně jako Ambrogio Maestri , který upoutal nejen svou nezvykle robustní postavou, ale i dramatickým podáním role, kde vedle burácivých forte překvapil i tklivým pianissimem.

Ke svým úspěšným režiím a scénickým řešením poslední doby přidal letos Franco Zeffirelli novou inscenaci Pucciniho opery Madama Butterfly , kde ovšem neměl tentokrát tolik možností jako ve velkých komparzních scénách svých předchozích inscenací. Opět sice rozehrál dění v širokém prostoru při svatební scéně, efektně zpracoval vpád strýce Bonza i na poslední chvíli dokončované stavební úpravy Pinkertonem pronajatého hnízdečka lásky, ale těžiště je přece jen v sólových výstupech, především v dramatických scénách titulní postavy. Její jednání tedy prostorově spíše koncentroval do středu scény, akce ostatních se pak asymetricky paprskovitě odrážely od jejího postavení na scéně. Psychologická pravdivost i herecká práce s detailem, rekvizitami i prostorem domu byla příkladná, i tady prokázal Zeffirelli svou zkušenost a nevyčerpatelnou invenci. Hlavní postavy opět měly hvězdné obsazení: Cio-Cio-San zpívala Fiorenza Cedolins jako skutečně dramatickou postavu, jejíž výjimečný citový náboj uložený v Pucciniho hudební charakteristice dokázala dokonale zúročit proměnlivým výrazem, kde samozřejmě našla místo i pro úsměv vzbuzující naivitu nezkušené dívky. Podstata role byla však v její vnitřní síle, v zoufalství a neúprosnosti, s jakou se nechce a nedokáže smířit se svým údělem oprostit se od svých falešných iluzí a nenaplněných tužeb. Pěvecky i představitelsky podali své role na špičkové úrovni rovněž Marcello Giordani jako sympaticky vyhlížející F. B. Pinkerton i Juan Pons jako rozšafný a starostlivý, ve vnitřní kolizi mezi pevným přátelstvím k Pinkertonovi, které předpokládá oddanou službu jeho zájmům, a chápavým až rozhodným postojem k osudu oklamané Butterfly, tím spíše, že od samého začátku tuší tragické následky Pinkertonova lehkomyslného kroku. Pons dokáže jedinečně gradovat koncentrovaný výraz, v jeho podání se konzul Sharpless stává klíčovou dramatickou postavou inscenace.

Nové inscenace Traviaty a Madamy Butterfly doplňovaly již starší inscenace Verdiho oper Il Trovatore a Aida , obě také v režii Franca Zeffirelliho . Právě zde mohl dokonale rozvinout své umění detailně rozehrávat široce rozprostřenou scénu, v monumentálních dekoračních prvcích vybudoval naddimenzované výtvarné segmenty korespondující s obrovitým prostorem arény: v Trubadúrovi symetricky postavená sousoší středověkých rytířů v kovovém brnění s dominující stříbrnou barvou, v Aidě zase centrálně postavenou, otočnou pyramidu s řadou vysokých soch egyptských božstev s dominancí zlaté barvy. Komponoval komparzní scény vojenského ležení, kde sbor vojáků ze začátku 3. aktu rozehrál jako bujarou oslavu vítězství, či cikánský tábor, kde pracoval s každým sboristou individuálně, aby celek dostal plastický obraz realisticky pojaté scény po způsobu velkých komparzních scén ve filmu. Opět se mu podařilo do velkých davových scén začlenit značné množství koní. Na koni přijel i Manrico do prostoru kláštera a posléze si Leonoru na koni také odvezl. V Aidě již pracoval Zeffirelli se sborem a komparsem stylizovaněji, masy lidí zakomponoval do prostoru jako kompaktní celky, ovšem rozvrstvené dle jejich sociálního a společenského postavení. V inscenacích je Zeffirelli zároveň výtvarníkem scény. Se scénou vždy koresponduje historický kostým, který vhodně dotváří hudebně-dramatickou charakteristiku postav. Výtvarníci kostýmů se u Zeffirelliho inscenací mění (Trubadúr Raimonda Gaetani, Aida Anna Anni, Madama Butterfly Emi Wada ), ale nikdy se nezpronevěřují pravé funkci divadelního kostýmu: v divadelně stylizované podobě prolínat dobu, charakter postavy i její sociální postavení a přitom sjednocovat různorodé kostýmy jednotným stylem i výtvarným rukopisem.

Zmíněná představení ještě doplňovala insecenace Verdiho Rigoletta, která je pokusem v režii (Ivo Guerra ) a výpravě (scéna: Raffaele Del Savio , kostýmy: Carla Galleri ) rekonstruovat představení z dvacátých let minulého století. Na jedné straně je jistě obdivuhodné, jak se režisér i výtvarník scény snažili využít prostorových dimenzí a jak pracně a nákladně budovali architekturu paláců i nuzných příbytků se širokým záběrem panoramatu města. Ne vždy však režie prostor skutečně využívá, omezujíc se spíše na omezené plochy, ne vždy se vymanila z pout divadelní machy a konvence v celkem nevynalézavém aranžmá jednotlivých scén. Přesto však je třeba ocenit, že inscenace Rigoletta vychází důsledně z hudebně-dramatických představ Giuseppe Verdiho a jako celek působí divadelně účinně a přesvědčivě.

Hudební nastudování jednotlivých inscenací bylo vesměs v rukou zkušených dirigentů, kteří postihovali odpovídajícím způsobem hudebně-dramatickou tektoniku i specifické nároky té které opery: Traviatu řídil Danielle Callegari , Madamu Butterfly a Aidu Daniel Oren , Trubadúra Pier Giorgio Morandi a Rigoletta Vjekoslav Sutej . O úroveň početného festivalového sboru pečoval s příkladnou vytrvalostí sbormistr Marco Faelli .

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.