Přímý přenos Verdiho opery Simone Boccanegra z Metropolitní opery v New Yorku do kin, schopných přijímat signál v patřičné kvalitě obrazu i zvuku, mne zaujal z mnoha důvodů. (Jen mi v programu opakovaně chybí jména všech sólistů, kteří se na přenosu podílejí – bývají mezi nimi budoucí osobnosti!) Inscenace Giancarla del Monaco měla v Metropolitní opeře premiéru roku 1995 (ve scéně a kostýmech Michaela Scotta ), Gabrielem Adornem byl tenkrát Plácido Domingo (inscenace je dostupná na DVD). Inscenátoři přenesli děj ze 14. století do doby italské renesance a vytvořili na jevišti „autentické“ architektonické prostředí (včetně fresek v janovském dóžecím paláci). Kostýmy se drží dobové módy, ale zblízka viděny prozrazují, že jsou ušity ze záměrné kombinace různě vzorovaných, avšak barevně dokonale ladících materiálů. Divák přímého přenosu vstoupil do inscenace, která byla koncipována především jako „velké plátno“ pro prostorné hlediště Met. Dnešní verzi inscenace jsme očekávali s napětím: z tenorové role přestoupil Plácido Domingo do role dramatičtější, herecky neskonale náročnější a navíc – barytonové. Z Gabriela Adorna se stal Simonem Boccanegrou, jenž vstupuje na jeviště v prologu jako mladík a jako zralý muž, janovský dóže, umírá. Po stránce herecké je to role, po níž by zatoužil mnohý zpěvák, málokterý je však pro ni disponovaný jako Domingo. Přesto – musel se kvůli ní po své celoživotní tenorové kariéře vrátit zpět až ke svým barytonovým začátkům. Podaří se mu to? Trochu jsme se asi báli všichni. Domingův tenorový hlas má ovšem temnější, téměř barytonovou barvu a nikdy nebyl lyrický. Bude mu však za chvíli sedmdesát! Báli jsme se zbytečně…
Dirigent James Levine , šéfdirigent Met, se po nemoci vrátil ke své taktovce v pravou chvíli. Opera období romantismu, to je styl, který mu opravdu sedí. Orchestr hrál výborně, pozorně reagoval na Levinova sebedrobnější, protože opatrná gesta. Sborové scény vyzněly zejména v dóžecím paláci, krytém stropem, naprosto dokonale.
Arrigem Boitem korigované libreto drží Verdiho hudbu v šachu (což platí i naopak). Málokterá Verdiho opera je takto kompaktní. Scéna za scénou spěje až k vrcholnému konci. Tato opera, je-li inscenována, se neobejde bez výrazných osobností pěvců-herců, kteří naplní postavy romantických hrdinů životem. Samozřejmě v čele s představitelem Simona Boccanegry, jehož part je plný až drásavých emocí, hrdinného vzedmutí, pádů i umírání. Neměl by být patetický a sebestředný, ale charismatický a hluboce citlivý. Domingův Boccanegra takový JE. Bohužel jenom on. Paní Adrianne Pieczonka svou roli Amelie-Marie velmi krásně zpívá (její výšky jsou široké, barevné – těch alikvotních tónů, které dokáže rozeznít!, snově hladké), avšak těžko jí věříme, že se trápí, že miluje, že téměř umírá žalem nad vyhasínajícím otcem. Její obličej jako by měl na sobě (dávnou „operní“) masku s téměř stále stejně přivřenýma očima, bez jakékoliv mimiky. Dobře zpívající Marcello Giordani jako Gabriele Adorno je přece jenom tvárnější, byť i pro něj je značně obtížné udržet kontinuitu role. Rádoby démonický, krutý Paolo (Nicola Alaimo ) je jen nevýraznou postavou a James Moriss jako Boccanegrův zavilý nepřítel Fiesco je bezkrevný a zcela necharismatický. Mění se jen s pomocí dlouhého modrého pláště s kapucí a hlídá si při tom své pečlivě upravené vlasy, aby si je, nedej bože, nepocuchal. Ani jeho pěvecký výkon nebyl hoden Metropolitní opery – zestárlý, nebarevný bas s neznělými hloubkami, „herec“ který neumí vytvořit postavu a ani se snad nesnaží o uvěřitelnost svých jevištních hnutí.
Neuvěřitelný kontrast starého konzervativismu a operního herectví. Plácido Domingo je zvyklý vybudovat svou roli do všech detailů, od pohybu až po nejmenší hlasovou nuanci. Kde se tato schopnost „vytratila“ u všech jeho ostatních kolegů? Ovšem, ne všechny tóny obtížného partu Simona Boccanegry vyzněly dokonale, avšak: tenorista Domingo neztratil znělost své střední a hluboké polohy a je schopen i obtížných (barytonových) výšek. Děkujeme Vám, Pane Plácido Domingo, za tu lekci!
Olga Janáčková
