Silný start olomouckého Podzimního festivalu s komorní mší

Zahajovací koncert letošní edice Podzimního festivalu duchovní hudby v Olomouci v neděli 20. září nabídl v chrámu sv. Václava dílo Petite Messe Solennelle Gioacchina Rossiniho z roku 1863. Skladatel proslulý zejména svým operním dílem se ve svých sedmatřiceti letech náhle přeorientoval na komorní, písňovou a klavírní tvorbu. V případě této slavnostní mše, jeho pozdního díla, se pak dostává ke slovu snaha o skutečné duchovní vyjádření. Malá slavnostní mše zde byla uvedena v původní verzi pro sóla, sbor, dva klavíry a harmonium. Obvykle se uvádí s orchestrálním aranžmá, v tomto provedení pak měla až nezvykle komorní charakter – a to jak v kontextu mešní tvorby, tak tváří v tváří okázalému prostoru katedrály.

Rossiniho mše je daleka běžnému patosu spojenému s touto formou – jeho hudební jazyk příjemně odlehčený a místy až jemně hravý, ale vždy seriózní. Vedle důkladně propracované vokální složky jsou důležitými prvky této hudby nápadité dynamické kontrasty, působivá sóla, pečlivé dynamické rozvrstvení hudebního proudu a promyšlená tektonika, tedy rozložení důležitých momentů a vrcholů v rámci jednotlivých částí i celku funguje skvěle. Celou mší prostupuje nepřestrojený, velice účinný instrumentální part s mnoha jemnými detaily. Harmonium (Jakub David Smešný) též efektně obohacovalo témbr klavírů (Michal Bárta, Lukáš Michel) a posunovalo instrumentální sekci až k varhannímu projevu. Celkové vyznění bylo důstojné, ale odlehčené a mnohdy s citelnou radostí. Rossini v této široké paletě nálad především chápe, že k adekvátnímu estetickému zážitku není třeba posluchače udolat co největší masou zvuku.

Jakub David Smešný, foto PFDH

Relativně nejdelší Gloria v sobě obsahuje pozoruhodné árie pro všechny hlasové rejstříky. Zejména tenorová árie Domine Deus je skutečné koncertní číslo – údajně si ji oblíbil i Enrico Caruso – a polský sólista Aleksander Kruczek v ní ukázal možnosti svého hlasu i jeho dynamického rozsahu; zprvu se držel spíše zkrátka, s vrcholem árie pak ale skutečně rozezněl celý prostor olomouckého chrámu. Následující Qui tollis peccata mundi navodila atmosféru zcela odlišnou – vážnější, s křehkými party sopránu (Patricia Janečková) a altu (Monika Jägerová). Svůj prostor dostal i velkorysý bas Davida Szendiucha v Quoniam tu solus Sanctus.

Velkolepá dvojitá sborová fuga Cum Sancto Spiritu, inspirovaná Rossiniho oblíbeným skladatelem J. S. Bachem, buduje a udržuje napětí v obloucích a vlnách a prokazuje jeho porozumění kontrapunktickému umění. Velkolepé, důkladně prokomponované Credo pak značí určitý obrat k tomu, co bychom rozuměli tradiční romantickou mší. Přesto též nabízí i lyričtější polohu ve střední části Crucifixus. Po Credu je příhodně vložena instrumentální mezihra – zjevně sloužící k chvíli rozjímání. Tato pauza od „spektáklu“ přináší pozastavení a nabádá k obrácení se do sebe sama. Ovšem i tato pasáž má promyšlený a zřetelně vytvarovaný průběh včetně dynamického vrcholu, tedy jakéhosi jemného pobídnutí posluchače k návratu zpět k dění „tady a teď“.

Sólisté Jakub David Smešný, Lukáš Michel, Patricia Janečková, Michal Bárta, Monika Jägerová, Paolo Gatto, Aleksander Kruczek, David Szendiuch, foto PFDH

Zejména v Sanctu se pak ukazuje, nakolik sóla a sbor spolupracují kompozičně i interpretačně – zvukovou vyvážeností, dynamickým odstíněním i přesnou souhrou. Toto pochopitelně ovšem platí pro celou mši. Předposlední O salutaris hostia obsahuje náročné sólo pro soprán, v němž Patricia Janečková skvěle vykreslovala klenuté melodie a kaskády ozdob. Skutečně katarzní Agnus Dei pro alt a sbor pak vkusně uzavřelo mši vypjatou sólovou pasáží s působivými vstupy sboru a především skutečně jímavým výkonem Moniky Jägerové.

Po stránce kompoziční i interpretační fungují sóla, sbor i instrumentální pasáže pozoruhodně vyrovnaně – Rossiniho mše neobsahuje nic, co bychom mohli nazvat hluchým místem. Italský dirigent Paolo Gatto citlivě udržoval tempo mše psané převážně v andante v úrovni odpovídající intimnějšímu aranžmá, dynamiku ovšem využil v její plné šíři pro skutečně syté vyjádření. Český filharmonický sbor Brno, který lze již označit za stálici olomouckého Podzimního festivalu, opět podal špičkový výkon. Rossiniho mše v tomto provedení byla silným zážitkem, výbornou volbou a skutečně působivým zahájením letošního Podzimního festivalu duchovní hudby.

Sdílet článek: