Plzeňský šéf opery Petr Kofroň v úzké spolupráci s dramaturgem Ondřejem Hučínem volí inscenační týmy podle své vůle, jak je ostatně jeho nezadatelným právem. Pro Verdiho Sílu osudu (premiéra 25. 1.) to byli dirigent Jiří Štrunc , režisér Zdeněk Plachý (spolu s Jiřím Šimáčkem rovněž autor inscenační úpravy), výtvarnice Linda Dostálková , choreograf Libor Vaculík , sbormistr Zdeněk Vimr .
Výsledkem jejich práce je Síla osudu „dle střeženého parnasu“ (chráněného ochrannou známkou). Verdiho opera se stala podkladem pro povedenou taškařici, jejíž „historický rámec (dle střeženého parnasu) je výsledkem důkladné analýzy empirického výzkumu přání a vkusových preferencí soudobého publika, který probíhal mezi milovníky opery v průběhu roku 2002 na řadě míst české republiky“ (za střežený parnas Zdeněk Plachý a Jiří Šimáček v programu k inscenaci). Zástupci „střeženého parnasu“ se povýšeně vznášejí nad vodami, jejich výtvor je výrazně sebestředný a s divákem „jiné krevní skupiny“ (jehož vkusu se ovšem jakoby podřizují) počítají jen jako s hlupákem, který dodnes bláhově obdivuje něco tak primitivního, jako je například Verdiho Síla osudu – nedokonalá především ve své libretní složce. Potíž je v tom, že parodie je nemilosrdný útvar, neboť předpokládá hlubokou znalost díla, na jejímž základě může tvůrce inscenace (umí-li to) zlehka žertovat nebo se nemilosrdně vysmívat autorovi, dílu, divákům, případně sám sobě.
Jevišti plzeňské Síly osudu vévodí málo invenční scénografie, jejíž dominantou je ve druhém a ve čtvrtém jednání klášterní fortna v podobě jakéhosi domku se schody, revuálně osvětlenými různobarevnými žárovčičkami. Děj je přenesen (jakoby na přání obecenstva) do římské doby v letech 284 – 305. Páter guardián je oděn do lesklé červené saténové sutany s bílým křížem na prsou a s plavou nakudrnacenou parukou, kterou si neopomene před zrcadlem pečlivě poupravit. Saténová a červená je také „tóga“ Dona Alvara (Gurgen Ovsepian , zneužitý zde ve své pěvecké nedokonalosti a herecké topornosti). Mniši mají „slušivé“ bílé kutny s rudými rybami z našitých flitrů na prsou, Leonora má převleků hned několik, nejapartnější je však její „římský vojáček“ s kratičkou skládanou minisukní. Ivana Šaková odzpívala tuto roli, plně se věnujíc svým pěveckým úkolům, na vysoké úrovni (její obsazení do role tak vypjatě dramatické však považuji za bezohledně předčasné). Don Carlos Dalibora Tolaše (ač při své jisté hřmotnosti záměrně handicapován bílo-bleděmodrým vojenským oblečkem) zaujal zralostí pěveckého výkonu, zatímco Jevhen Šokalo v roli Pátera guardiána (stejně jako záhadná Preziosilla Jany Tetourové ) působili tentokrát po všech stránkách kupodivu nepřesvědčivě.
Text na titulkovacím zařízení byl obohacen ikonkami (ruka se zdviženým prstem apod.), upozorňujícími „čtenáře“ na zvláště pozoruhodný text k jevištní akci. Inscenační slepenec – nemající tentokrát ani neoddiskutovatelnou hudební kvalitu, jaká bývá v Plzni obvyklá – pobavil na premiéře především některé tvůrce inscenace a jejich pozvané přátele.
