První koncert České filharmonie po Pražském jaru doznal několika proměn. Nakonec se na pódiu Dvořákovy síně sešli 6. 6. zástupci umělecky silných nových tuzemských generací – houslista Josef Špaček, pianista Martin Kasík a dirigent Jakub Hrůša. Zazněly tři skladby. Jedna lepší než druhá.
Druhou symfonii Bohuslava Martinů neslýcháme tak často jako čtvrtou a šestou, případně třetí a první. Měla premiéru v roce 1943 v Clevelandu a je neoklasicky určitá. Přestože není tak hraná, nepřekvapí – je stavěna z charakteristických prvků, má typickou sazbu, její hudební řeč je důvěrně známá. Jakub Hrůša v ní zdůrazňoval vše, co je důležité pro dýchání této hudby – energičnost, kontrastnost legata a staccata, rozdíl mezi tematizovanými a evolučními úseky, věcná i vroucnější místa. Pomalá věta je v této symfonii netypicky hutná, zvukově také skutečně symfonická, v duchu jedinečnosti volných vět ostatních symfonií ji ozvláštní snad jen několik jednoduchých tónů klavíru, zvýrazněných ovšem v partituře na klíčovém místě věty takovým způsobem, že se stanou nezapomenutelnými. Třetí věta je skotačivě synkopovaná, je plná instrumentačních nápadů a je výrazně zakončená, skoro jako kdyby šlo o konec skladby a nenásledovalo ještě finále. Teprve v něm je ale exponováno nejvýraznější téma díla, šikovně v samém závěru propojené s dalšími. Symfonii prezentoval Jakub Hrůša naplno, s jasným interpretačním postojem, rozhodně ne jako „tu méně důležitou“, naopak velmi angažovaně, s výrazným a pevným důrazem na skladatelův styl, bez stínu pochyb, přesvědčivě, celkově šarmantně.
Sólistou Sibeliova Houslového koncertu byl Josef Špaček. Ať už hrál na svůj obvyklý nástroj vyrobený v roce 1855 v dílně Jeana-Baptisty Vuillauma, nebo snad případně na nějaký jiný, od prvních taktů jsme každopádně slyšeli nástroj výjimečně znělý, tón podle potřeby zpěvný i silný, úzký i výrazný, ale vždy zřetelný, plný a zajímavý, nabitý předpokládaným obsahem, o samozřejmém zvládnutí technických fines partu nemluvě. Nic svévolného, samoúčelného, nebo naopak nejistého. Krásný vyvážený výkon, skvěle uchopená a prezentovaná skladba. I od dirigenta vyzařovalo do orchestru a do publika pochopení pro intenzitu a náruživost, pro temné stránky hudby i pro ztišené plochy. Nádherná byla druhá věta se svým snovým koncem a závěrečným gestem směřujícím už do úplného ticha. A pak finále s nemilosrdnými údery tympánu, dávajícími rámec komplikovaným, virtuózním pasážím osamoceně hrajícího sólisty. Sibeliův Koncert d moll je jedinečný, značně nonkonformní. Dirigent i sólista mu bezděky přidali obrovský a zajímavý vklad mladistvou energií, napumpovali dílo svou generační spřízněností. A pozornost si zaslouží Špačkova pravá ruka – vychází z ní vyvážená intenzita, pevná ráznost, ale přesto vždy kultivovanost.
Třetí položkou poměrně dlouhého večera byla hudba Leonarda Bernsteina, jehož sté výročí narození je letos i v tuzemsku pěkným důvodem jen o něm nehovořit, ať už jako o autorovi West Side Story, nebo o vynikajícím dirigentovi, ale také od něj zahrát jeho velká – a vůbec ne špatná – díla. V tomto případě šlo o 2. symfonii Věk úzkosti, jejíž myšlenkové či pocitové zázemí (spíše než „program“) pochází z Audenovy básně virtuózně zachycující hledání vlastní identity v rychle se měnícím světě. Virtuózní je i Bernsteinova skladba, zejména sólový part klavíru. A Martin Kasík v něm byl famózní. Zejména v nejvýraznější části, rychlé, synkopované, proměnlivé, bravurní, v části docela hodně jazzové, taneční, podpořené bicími. Nálada celé kaleidoskopicky stavěné skladby je však závažnější. Kompozičně i interpretačně upoutala řada pěkných míst, třeba hned vstupní sólový dvojhlas klarinetů, některá strmá a hlučná místa, která záhy zvroucní; také zatěžkané, rozervaně působící Largo s romantizujícími pasážemi klavíru a údery celého orchestru. Neotřelým nápadem je exponování pianina integrovaného do orchestru, někdy i v přímém dialogu s křídlem stojícím vepředu uprostřed pódia. Ve finále, místy trochu bartókovském, pak Bernstein našel působivou hudbu, jejíž postupně gradovaný věcný patos trochu upomíná na Aarona Coplanda. Mimořádně zajímavá, u nás v podstatě neznámá položka programu, skvěle zahraná. A Jakub Hrůša zde v dalším rozšíření spektra hudby, kterou vždy předestírá s jistotou a spolehlivě a do které pokaždé spolehlivě vtáhne, protože ji vždy osobně hluboce zaštítí.
