pátek, 8. červen 2018

Síla mladší generace

Napsal(a) 

Josef Špaček a Jakub Hrůša, foto Petr Kadlec Josef Špaček a Jakub Hrůšafoto: Petr Kadlec

První koncert České filharmonie po Pražském jaru doznal několika proměn. Nakonec se na pódiu Dvořákovy síně sešli 6. 6. zástupci umělecky silných nových tuzemských generací - houslista Josef Špaček, pianista Martin Kasík a dirigent Jakub Hrůša. Zazněly tři skladby. Jedna lepší než druhá. 

Druhou symfonii Bohuslava Martinů neslýcháme tak často jako čtvrtou a šestou, případně třetí a první. Měla premiéru v roce 1943 v Clevelandu a je neoklasicky určitá. Přestože není tak hraná, nepřekvapí - je stavěna z charakteristických prvků, má typickou sazbu, její hudební řeč je důvěrně známá. Jakub Hrůša v ní zdůrazňoval vše, co je důležité pro dýchání této hudby - energičnost, kontrastnost legata a staccata, rozdíl mezi tematizovanými a evolučními úseky, věcná i vroucnější místa. Pomalá věta je v této symfonii netypicky hutná, zvukově také skutečně symfonická, v duchu jedinečnosti volných vět ostatních symfonií ji ozvláštní snad jen několik jednoduchých tónů klavíru, zvýrazněných ovšem v partituře na klíčovém místě věty takovým způsobem, že se stanou nezapomenutelnými. Třetí věta je skotačivě synkopovaná, je plná instrumentačních nápadů a je výrazně zakončená, skoro jako kdyby šlo o konec skladby a nenásledovalo ještě finále. Teprve v něm je ale exponováno nejvýraznější téma díla, šikovně v samém závěru propojené s dalšími. Symfonii prezentoval Jakub Hrůša naplno, s jasným interpretačním postojem, rozhodně ne jako „tu méně důležitou“, naopak velmi angažovaně, s výrazným a pevným důrazem na skladatelův styl, bez stínu pochyb, přesvědčivě, celkově šarmantně.

Jakub Hrůša, foto Petr Kadlec Jakub Hrůšafoto: Petr Kadlec

Sólistou Sibeliova Houslového koncertu byl Josef Špaček. Ať už hrál na svůj obvyklý nástroj vyrobený v roce 1855 v dílně Jeana-Baptisty Vuillauma, nebo snad případně na nějaký jiný, od prvních taktů jsme každopádně slyšeli nástroj výjimečně znělý, tón podle potřeby zpěvný i silný, úzký i výrazný, ale vždy zřetelný, plný a zajímavý, nabitý předpokládaným obsahem, o samozřejmém zvládnutí technických fines partu nemluvě. Nic svévolného, samoúčelného, nebo naopak nejistého. Krásný vyvážený výkon, skvěle uchopená a prezentovaná skladba. I od dirigenta vyzařovalo do orchestru a do publika pochopení pro intenzitu a náruživost, pro temné stránky hudby i pro ztišené plochy. Nádherná byla druhá věta se svým snovým koncem a závěrečným gestem směřujícím už do úplného ticha. A pak finále s nemilosrdnými údery tympánu, dávajícími rámec komplikovaným, virtuózním pasážím osamoceně hrajícího sólisty. Sibeliův Koncert d moll je jedinečný, značně nonkonformní. Dirigent i sólista mu bezděky přidali obrovský a zajímavý vklad mladistvou energií, napumpovali dílo svou generační spřízněností. A pozornost si zaslouží Špačkova pravá ruka – vychází z ní vyvážená intenzita, pevná ráznost, ale přesto vždy kultivovanost.

Martin Kasík a Jakub Hrůša, foto Petr Kadlec Martin Kasík a Jakub Hrůšafoto: Petr Kadlec

Třetí položkou poměrně dlouhého večera byla hudba Leonarda Bernsteina, jehož sté výročí narození je letos i v tuzemsku pěkným důvodem jen o něm nehovořit, ať už jako o autorovi West Side Story, nebo o vynikajícím dirigentovi, ale také od něj zahrát jeho velká - a vůbec ne špatná - díla. V tomto případě šlo o 2. symfonii Věk úzkosti, jejíž myšlenkové či pocitové zázemí (spíše než „program“) pochází z Audenovy básně virtuózně zachycující hledání vlastní identity v rychle se měnícím světě. Virtuózní je i Bernsteinova skladba, zejména sólový part klavíru. A Martin Kasík v něm byl famózní. Zejména v nejvýraznější části, rychlé, synkopované, proměnlivé, bravurní, v části docela hodně jazzové, taneční, podpořené bicími. Nálada celé kaleidoskopicky stavěné skladby je však závažnější. Kompozičně i interpretačně upoutala řada pěkných míst, třeba hned vstupní sólový dvojhlas klarinetů, některá strmá a hlučná místa, která záhy zvroucní; také zatěžkané, rozervaně působící Largo s romantizujícími pasážemi klavíru a údery celého orchestru. Neotřelým nápadem je exponování pianina integrovaného do orchestru, někdy i v přímém dialogu s křídlem stojícím vepředu uprostřed pódia. Ve finále, místy trochu bartókovském, pak Bernstein našel působivou hudbu, jejíž postupně gradovaný věcný patos trochu upomíná na Aarona Coplanda. Mimořádně zajímavá, u nás v podstatě neznámá položka programu, skvěle zahraná. A Jakub Hrůša zde v dalším rozšíření spektra hudby, kterou vždy předestírá s jistotou a spolehlivě a do které pokaždé spolehlivě vtáhne, protože ji vždy osobně hluboce zaštítí.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.