Tenoristu Siegfrieda Jerusalema zastihlo představení Wagnerova Siegfrieda ve Státní opeře (23. 2.) ve výborné formě. Při poslechu jeho hlasu i při pohledu na jeho jevištní projev se nechce ani věřit, že tomuto pěvci (původně fagotistovi, zpívajícímu veřejně od roku 1975) je letos dvaašedesát! Sobotní představení bylo už jedenadvacátým v rámci tohoto nastudování, ale rutina opakování nebyla znát ani na scéně, ani v hledišti. Jerusalem zpíval a hrál Siegfrieda v režii Adolfa Dresena jako skutečného mladíka, plného síly a temperamentu. Opera – z Wagnerova Prstenu nejméně zatěžkaná – je ve zdůraznění právě tohoto momentu podána v této inscenaci s lehkým pohádkovým odstupem, pozitivně, až jakoby humorně. Tak je nutno brát i realisticky vyvedeného, ovšem značně kašírovaného obrovského „červa“, s nímž Siegfried svede vítězný boj. Jerusalem má výdrž, stále ještě pevný a příjemný hlas a správný témbr pro tuto hudbu. Výborným protihráčem v kovárně i při putování mu byl Heinz Zednik v roli skřeta Mimeho, a to jak svým výrazným hereckým projevem, tak vokální charakteristikou postavy a výstižnou deklamací. Krásným hlasem obdařil Poutníka (Wotana) anglický barytonista Robert Hale . Dalšími pěvci byli Georg Tichy , Walter Fink a Helene Ranada . Respektované pěvkyni Gabriele Schnaut – Brnnhildě, vstupující do děje velkou scénou se Siegfriedem v závěru opery – se bohužel pár tónů nepodařilo zcela ideálně a vnesla do inscenace (vinou ne příliš šťastně řešeného kostýmu) i vizuální nesoulad divadelní postavy a konkrétního člověka, do té chvíle u ostatních rolí nepociťovaný. Ač řadové, tak ovšem bylo představení dirigentem Peterem Schneiderem za pultem filharmoniků zcela naplno vedeno k jasným konturám, lyrické intenzitě i vtipu; bylo evidentně vyprodáno, velmi pozorně sledováno a příznivě přijato.
