Dva scénické projekty mladých skladatelů Miroslava Srnky (1975) Rodíme! a Michala Rataje (1975) Adam a Eva čerpají z hluboké pokladnice námětů popisujících vztah muže a ženy. Dvojice komponistů sdružení SHOCK (Soudobá Hudba Otevřená Celé Kultuře) je uvedla 14. 5. v poslední repríze ve Studiu Švandova divadla v Praze.
Malý příběh s velkým významem Miroslava Srnky byl zvukovým dokumentem zaznamenávajícím porod dítěte. Kromě nepochybně velkého subjektivního prožitku skladatele lze však na dokumentu ocenit pouze čistý zvuk: dýchání a chrochtání čerstvého novorozeněte slyšitelné z bezprostřední blízkosti mile překvapilo i zkušené matky v sále. Rodíme! nesl podtitul „vizualizace zvukového dokumentu“. Naprostá tma v sále s občasným slabým světlem byla vskutku svéráznou vizualizací… Že by prostor pro posluchačovu představivost…?
Hudebně-dramatická kompozice pro dva zpěvní hlasy, herce a elektroniku Adam a Eva Michala Rataje vyprávěla konkrétně i symbolicky příběh domácího násilí páchaného na ženě. Žena, reprezentovaná boxovacím pytlem, byla nejdříve svedena Mužem (Kryštof Rimský ), posléze jí byla odepnutím z řetězu dána volnost (což se nevyplácí!) a nakonec opět připoutána řetězem a bita. V symbolické rovině vztah muže a ženy ztvárňovali Tenor (Václav Lemberk ) a Soprán (Irena Houkalová ). Časté „hrabání si na vlastním (skutečném) písečku“ bylo vtipným vyjádřením jejich vztahu. Stylizované kostýmy – „brnění“ ve tvaru mužského a ženského těla – dodávali oběma pěvcům i příběhu nadčasovost (výprava Daniela Klimešová ). Elektronická hudba bohužel často zpomalovala děj. Realistické libreto Marty Ljubkové by si zasloužilo rychlejší spád. V tomto případě režie Martina Kukučky a Tomáše Trpišovského (Skutr) vydala maximum, avšak jako celek se hudební a scénická složka míjely. Celý projekt byl avizován jako multimediální a snad právě tato chybějící(?) složka byla oním kamenem úrazu obou představení.