středa, 29. červen 2022

Sergej a Lusine Chačatrjan – arménská hudba na interpretačním vrcholu

Napsal(a) 

Sergej a Lusine Chačatrjan, foto Jiří Sláma Sergej a Lusine Chačatrjanfoto: Jiří Sláma

Zatímco některé koncerty v rámci festivalových šnůr mnohdy jen tak tak odkazují na motta konkrétních ročníků, komorní večer s názvem Naše kořeny nemohl do tématu letošního Concentu Moraviae – Cestou od kořenů k budoucnosti – zapadnout lépe. V rámci koncertu se ve čtvrtek 23. června v jízdárně zámku Valtice představilo arménské sourozenecké duo Sergeje Chačatrjana (housle) a Lusine Chačatrjan (klavír) s ryze arménskou hudbou. Na programu se objevila nejen díla českému publiku známých skladatelů – Píseň poéma Arama Chačaturjana či Čtyři lidové tance pro klavír Komitase (vlastním jménem Soghomon Soghomonjan) – ale také skladby u nás málo uváděných autorů, mezi které patří například Eduard Bagdasarjan, Eduard Mirzojan či Arno Babadžanjan.

Dramaturgie večera postavená výhradně na arménské – a v tomto případě i navíc emočně a intelektuálně náročné – hudbě se zase tak často nevidí. Dalo by se říct, že se z určitého úhlu pohledu jednalo i o poměrně „odvážný“ krok, který mohl určitou část návštěvníků festivalu Concentu Moraviae od jednoho z posledních koncertů letošního 27. ročníku odradit. Pevně však doufám, že tomu tak nebylo – tito posluchači by si totiž nechali ujít nejen možná nejpozoruhodnější koncert festivalu (ačkoliv to je závislé především na osobním estetickém cítění), ale rozhodně jeden z nejlepších příkladů toho, jak má správně znít nejhlubší hudební souznění, jakého lze pravděpodobně docílit.

Večer zahájila Rapsodie pro housle a klavír Eduarda Bagdasarjana charakteristická svými tempovými změnami, bohatostí rozličných rytmů, dynamickými zvraty a závratnými figuracemi. Pakliže by bylo třeba definovat houslový part pouze jedním slovem, bylo by to „vášeň“. Naopak klavír je spíše rozjímavý, elegantní a místy až impresionistický. Oba interpreti nejenže bez problémů dostáli technickým nárokům díla, ale současně podali i dynamicky a výrazově fascinující a precizní výkony. Jejich nastudování však bylo především lepší než „součet“ obou částí – hudební souznění obou interpretů (a to nejen v samozřejmých věcech, jako jsou tempové či jiné změny) dalo Rapsodii Eduarda Bagdasarjana i všem následujícím skladbám zcela jedinečné vyznění.

, foto Jiří Sláma foto: Jiří Sláma

Píseň poéma (k poctě ašugů) Arama Chačaturjana přinesla po Bagdasarjanově Rapsodii určité uklidnění, které odkrylo další interpretační schopnosti a výrazovou pestrost Sergeje i Lusiny Chačatrjan. Nelze nepochválit naprosto dechberoucí konce frází, které zůstávaly s tichou něhou viset ve vzduchu. Naopak k expresivitě se duo vrátilo v následující Introdukci a Perpetuum mobile od Eduarda Mirzojana. Tato skladba začíná sice lyricky a bezmála meditativně, avšak postupnou gradací se z ní stala prozatím nejvyhrocenější část programu – závratně rychlé figurace houslí, řezavé (a intonačně přesné) paralelní oktávy v houslích, doplněné o výrazné zastoupení disonantních prvků byly v ostrém kontrastu ke spíše lyrické skladbě Arama Chačaturjana. Právě tato gradace se sourozencům výtečně vydařila a cíleně směřovala k jasné hudební pointě.

Následující Čtyři lidové tance pro klavír skladatele Komitase byly vítaným odlehčením po všudypřítomné expresivitě. Hned v prvním tanci Jerangi mohla Lusine Chačatrjan předvést svoji delikátní práci s tempem, frázováním a přízvuky, které občas připomínaly rytmy jazzové hudby. Subtilní, ale o to působivější nakládání s dynamikou bylo charakteristické pro tanec Unabi. Povedeně akcentované prvky židovské melodiky se objevily v následujícím tanci Marali. A závěrečný Šušiki byl ze všech dynamicky (i tempově) nejpestřejší. Po mnoha ostrých kontrastech však interpretka skončila poslední z tanců v naprostém „pianissimu maximu“, při kterém by bylo hříchem byť i jen hlasitě dýchat.

Závěrečná Sonáta b moll pro housle a klavír Arna Babadžanjana byla kulminací všeho předchozího a svou melodickou, tektonickou i harmonickou bohatostí se stala přirozeným vyústěním čtvrtečního večera. Skladba rytmicky „dýchala“ a její interpreti s ní – výsledné rubato bylo u obou hudebníku nejen sjednocené, ale především muzikální a hudebně působivé. Výtečné byly také výrazové extrémy, které se objevovaly v teskných, či naopak drsných a vyhrocených částech, a to jak u houslisty Sergeje Chačatrjana, tak i u klavíristky Lusine Chačatrjan.

Ačkoliv byl program, který zazněl v jízdárně valtického zámku, poměrně náročný – a navíc ryze v zastoupení arménských skladatelů, kteří českému obecenstvu stále nejsou příliš známí – jednalo se, alespoň dle mého, o nejen nejpozoruhodnější koncert celého festivalu, ale také o jednu z nejlepších ukázek toho, jak může být dokonale sehraná komorní hudba emočně silná. A popravdě – nemyslím si, že z hlediska propojení interpretů i hudby samotné lze zajít o mnoho dál.

Lukáš Pavlica

Absolvoval magisterský obor Hudební věda na Masarykově univerzitě, v současné době studuje pod vedením doc. PhDr. Jany Perutkové, Ph.D., doktorský studijní program. Aktivně se věnuje publicistické a kritické činnosti, kromě externího dopisovatele pro časopis Harmonie zastává místo redaktora portálu Brno – město hudby. Spolupráci navázal rovněž s hudební revue Opus musicum nebo magazínem vysokých škol Universitas. Kromě publicistické činnosti a výzkumu se okrajově věnuje také hudebnímu aranžérství a spolu s dalšími skladateli a hudebníky instrumentoval a natočil CD Hudebníček cílící na rozvíjení melodického a rytmického cítění u dětí do čtyř let.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.