sobota, 23. duben 2022

Semjon Byčkov posvětil jaro

Napsal(a) 

Semjon Byčkov, Víkingur Ólafsson, foto Petr Kadlec Semjon Byčkov, Víkingur Ólafssonfoto: Petr Kadlec

Ve dnech 20.–22. 4. 2022 hrál v Praze díky České filharmonii konečně jeden z nejsledovanějších klavíristů současnosti, Islanďan Víkingur Ólafsson. A na rozdíl od řady jiných světových „hvězd“ potvrdil svou hrou pověst výjimečného umělce. Nicméně 22. dubna jsem zažil něco zvláštního. Jakkoliv mě pan Ólafsson oslnil, což ještě vysvětlím, přesto nejsilnější vnitřní zážitek jsem měl z finále večera – baletní hudby Svěcení jara Igora Stravinského. Nevzpomínám si, že bych živě slyšel lepší provedení. Především Česká filharmonie hrála mnohem lépe než v lednu 2016, kdy toto ikonické dílo doslova „odfláknul“ Valerij Gergijev. Tentokrát hrál orchestr přesně, angažovaně a dirigent Semjon Byčkov z něj dostal neuvěřitelné barvy a emoce. Zásadní je podtitul díla – Obrazy z pohanského Ruska. Nevím, jestli pan dirigent byl nepřímo pod vlivem války na Ukrajině, kde Rusové jednají jako pohanští barbaři, ale takovéto exprese a drsnosti nebyl Gergijev (nikdy) schopen. Zvláštní ocenění zaslouží dechové sekce! Pan Byčkov doslova otevřel a posvětil jaro v Praze, jaro, které v Mariupolu a na Donbase Ukrajinci nemají a mít nebudou. Tam procházejí velikonočním křížovým utrpením, snad s myšlenkou na vzkříšení, které se ale jeví jako fata morgana…

Jaký byl Mozartův Klavírní koncert č. 23 A dur, K. 488? Že by vzhledem k původu pianisty chladný? Vůbec ne. Pan Ólafsson hrál dětsky průzračně a jemné emoce přenášel na každého vnímavého posluchače ve Dvořákově síni Rudolfina, frázování, tónová kultura, pedalizace – to vše byla lekce pro klavíristy v sále. A Adagio s neskutečnými pianissimy bylo andělsky líbezné a překonalo vše, co jsem dosud slyšel (včetně Alfreda Brendela). Dojemné pak byly oba přídavky, které věnoval nadšenému publiku.

, foto Petr Kadlec foto: Petr Kadlec

Uvádět současnou hudbu je někdy zbytečné a únavné. Pan Byčkov se pokusil Pražanům vnutit (údajně) nedokončenou skladbu Brita Juliana Andersona. (Dodávám naštěstí, protože třetí větu bych snášel těžce.) Nevím, co vedlo pana šéfdirigenta k tomuto rozhodnutí, jestli titul skladby Pražská panoramata nebo osobní vztahy, ale jako by zapomněl, že jen v Česku je přinejmenším osm lepších žijících komponistů a cca deset mrtvých v posledním půlstoletí. Inspirace pětapadesátiletého Andersona ve známém foto cyklu Josefa Sudka Praha panoramatická je sympatická, ale údajně spektralistické dílo mi spíš než Prahu obsahově připomínalo bondovku Spectre. A nepomohly berličky typu chorálu Svatý Václave… Byl to skladatelský spektakulární blábol. Jediným zajímavým poznatkem provedení Andersona byly energické vstupy první violistky Evy Krestové a první pult primů v silném obsazení Jiří VodičkaIrena Jakubcová, jenž hrál z tabletu. (Těším na okamžik, kdy z tabletů bude hrát celý orchestr.) Místo tohoto zbytečného dramaturgického počinu, který navíc způsobil následnou trapně dlouhou proměnu pódia, kdy si ale divák mohl ověřit, že Rudolfinum disponuje moderní zdviží a vlastní vícero klavírů, měl Víkingur Ólafsson zahrát ještě jeden Mozartův koncert, aby jeho úžasné hostování v Praze mělo větší dopad a smysl. Ten večer se opět potvrdilo, že jen málokterý žijící skladatel může konkurovat věčně aktuálním velikánům minulosti.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.