středa, 17. červen 2015

Sedmiletý splněný sen Jakuba Hrůši skončil

Napsal(a) 

Jakub Hrůša a PKF - Prague Philharmonia, foto Morris Media Jakub Hrůša a PKF - Prague Philharmoniafoto: Morris Media

Když se Jakub Hrůša, viditelně dojatý nadšenou reakcí plného Rudolfina, loučil 14. června po svém posledním koncertě v roli šéfdirigenta se „svou“ PKF – Prague Philharmonia, řekl mimo jiné, že převzetí vedení orchestru před sedmi lety z rukou Kaspara Zehndera byl nejdříve realizovaný sen a pak čest. Nádoba se naplnila a Jakub Hrůša bude nadále budovat svou kariéru hlavně v zahraničí. Nicméně do České republiky a k PKF se bude vracet a jistě přijdou i jiné domácí výzvy než jen pozice hostujícího dirigenta České filharmonie. Co se týká PKF, tak je k zamyšlení, proč jsou její hlavní vývojové posuny spjaty zatím především  s českými dirigenty – Jiřím Bělohlávkem a Jakubem Hrůšou. (Éra Kaspara Zehndera byla sice zajímavá, ale s odstupem času působí hlavně jako sympatické přemostění.)

Pan Hrůša určitě může vděčit orchestru za mnohé zkušenosti. Jinak by v koncertním programu nebyla slova, jež jistě nebyla míněna jako patetické, zdvořilostní zvolání: „Můj čas s PKF byl (a je) krásný. Tomuto klenotu mezi našimi orchestry se nepřestanu klanět a ze srdce mu děkuji za vše, čím mě obohatil.“ Zásadně se podílel na dramaturgii, prohluboval kvality, které vypěstoval Jiří Bělohlávek, pečoval o tónovou kulturu nástrojových skupin (například zlepšil hru dechů), rozvíjel cit pro styl i smysl pro humor, atd. Mnohé jeho koncerty měly referenční úroveň. Namátkou několik příkladů z posledních let: komplet erbenovských symfonických básní Antonína Dvořáka, Smetanova Má vlast na Pražském jaru, několik Haydnových symfonií, Kopelentův Pozdní sběr, Bartókovo Divertimento, Mahlerova 4. symfonie, No Night No Land No Sky Mirka Srnky, koncertní provedení Beethovenova Fidelia na Pražském jaru…

Jakub Hrůša a PKF - Prague Philharmonia, foto Morris Media Jakub Hrůša a PKF - Prague Philharmoniafoto: Morris Media

Jaké bylo v neděli 14. 6. jeho loučení? Připomenutím repertoárových dominant dramaturgicky dokonale vybroušené, perfektně připravené a interpretačně téměř bezchybné. Haydnova symfonická tvorba musí být  pilířem jakéhokoliv komorního orchestru, u tělesa, jež osciluje mezi komorním a „filharmonickým“ zvukem to platí ještě více. Tentokrát zvolil dirigent Koncertantní symfonii pro housle, hoboj, fagot, violoncello a orchestr B dur, op. 84, Hob. I:105, protože mohl dát prostor předním členům PKF. Pan Hrůša dal už mnohokrát veřejně najevo svou lásku k hudbě Antonína Dvořáka. Rozhodnutí uvést celý cyklus předeher „Příroda, život, láska“ nebylo jen jasným signálem a snahou přesvědčit posluchače o logičnosti uvádění cyklu v jednom večeru, což provedení beze vší pochyby dokázalo!

Haydn byl od prvních tónů až po virtuózní závěr přesný v každém detailu a sólisté (Jan Fišer – housle, Jan Souček – hoboj, Tomáš Františ – fagot, Lukáš Pospíšil – violoncello) si hudby s gustem užívali. Mohl bych sice jmenovat  tónově lahodnější formace, ale velmi solidní provedení bylo vizitkou vysoké úrovně předních členů PKF.

Jan Fišer, foto Morris Media Jan Fišerfoto: Morris Media

Dvořákovy předehry  pozoruhodně gradovaly, takže vrcholem byl až Othello, op. 93, B. 174, nikoliv efektní Karneval, op. 92, B. 169. Romance V přírodě, op. 91, B. 168, byla výbuchem radosti, kterým by měli hráči očkovat publikum u nás i v cizině co nejčastěji, nespoutaný Karneval hýřil barvami a ihned jsem se smířil s komornějším zvukem; mimochodem nejen Karneval, ale všechny tři předehry měly ideálně zvolená tempa. Nádherný byl zklidněný střed skladby, kde dechy doslova zpívaly, a ocenil jsem sólo koncertního mistra Jana Fišera. Škoda ne zcela přesné souhry v závěru a drobné nejistoty hráčky na tamburínu. Vrcholem koncertu pak byl Othello, osudový příběh lásky, do něhož vtiskl Jakub Hrůša celou svou osobnost a dal  mu sugestivní dramatičnost a naléhavost. Lepší provedení jsem neslyšel!  

Orchestr se s dirigentem rozloučil vskutku originálně, když v přídavku, části z Haydnovy Symfonie fis moll „Na odchodnou“, dirigenta hráči „utnuli“, takže jen s úsměvem trpně přihlížel, jak mu muzikanti mizí s různými grimasami z pódia. Doufám však, že se už teď těší, až se k nim bude Jakub Hrůša vracet.

 

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.