Sebevědomé ostravské dny

Předposlední, v pořadí třetí Ostravské dny se konaly v roce 2005 (jedná se o bienále) a po mém soudu znamenaly určitý přelom. OD nalezly (doufejme) dlouhodobé partnery, založením komorního ansámblu Ostravská banda došlo k výraznému rozšíření dramaturgických možností i zlepšení interpretační úrovně a struktura festivalu vykrystalizovala do zatím optimální podoby. Ve světě se o OD začalo vědět. Letošním čtvrtým ročníkem se OD plně přesunuly z kategorie „jak u nás něco takového vůbec může fungovat?“ do stavu, kdy jejich existenci už málem bereme jako samozřejmost.

Jelikož během posledního srpnového týdne, po který festival Ostravských dnů trvá, zaznělo okolo stovky skladeb, nelze na tomto prostoru podat reflexi jednotlivých koncertů (denně se konají dva až tři), jak je u festivalů podobného rozsahu a významu obvyklé. Rád bych však alespoň zhodnotil význam OD v obecné rovině. Události ke konci textu uvedené pak zdaleka neodrážejí šíři ostravského programu, ani nejsou uspokojivým výčtem toho nejlepšího.

Poznamenejme, že OD nejsou jen festival. Jádrem celé akce jsou třítýdenní skladatelské kursy – Institut Ostravských dnů -, jejichž stálými lektory jsou vedle Petra Kotíka skladatelé Ch. Wolf a A. Lucier, významným hostem byla letos prominentní skladatelka Kaija Saariaho. Počet studentů-rezidentů je omezen cca na třicet, z České republiky se letos zúčastnili dva lidé (kursovné pro české skladatele plně hradí sponzor). Z hlediska veřejnosti je však pochopitelně atraktivní především festivalová část.

Sebevědomé ostravské dny

Festival OD je na naše poměry jedinečný dramaturgií, rozsahem a – sebevědomím. OD jsou si vědomy své výjimečnosti, věří ve svéprávnost diváka, stejně jako si váží hudby, kterou uvádějí. To považuji za klíčové – prakticky kdykoli se náš koncertní provoz odváží přehoupnout cca přes rok 1960, děje se tak a) v podobě umělecky podprůměrných až otřesných skladeb (typicky hnilobný český neoklasicismus), u nichž je nicméně předpokládána větší „přijatelnost“ vlivem neplodného rozmělňování starší hudby či koketování s pop-music; b) formou, kdy je zřejmé, že pořadatel hudbě, již uvádí, vlastně moc nevěří a považuje za nutné lákat obecenstvo na banality s hudbou nesouvisející (například „světelný design“ a podobně) nebo alespoň inkriminované dílo bezkoncepčně obalovat paliativní „klasikou“. Díky své vyhraněné koncepci zaměřené na skutečně kvalitní avantgardu jsou OD nepřehlédnutelné i v celoevropském kontextu. Festival přitom pokrývá prakticky celé období od druhé světové války po současnost, s občasnými přesahy dále do minulosti. Hovořit o soudobé hudbě sensu stricto tedy vlastně nelze. Mnozí z uváděných skladatelů jsou již součástí světových dějin hudby – například L. Nono. G. Ligeti, J. Cage. I. Xenakis, M. Feldman, K. Stockhausen a další. Jen jí jaksi nejsou z naší provinční perspektivy… Skrze svého zakladatele a uměleckého ředitele Petra Kotíka vykazuje dramaturgie OD zřejmou příchylnost k americké experimentální scéně (což je výraznou součástí identity OD), ale zrovna tak je velká pozornost věnována tvorbě evropské.

Sebevědomé ostravské dny

Interpretačně staví festival na spolupráci s Janáčkovou filharmonií Ostrava, zejména však na Ostravské bandě a pozvaných renomovaných zahraničních souborech, sólistech a dirigentech. Spolupráce s JFO se zdá být dlouhodobě uspokojivá, i když není prosta jistých peripetií a neprobíhá vždy s ideálními výsledky (filharmonici každopádně většinou hrají lépe, než se u toho tváří). Samotný závěr festivalu byl ovšem díky JFO fenomenální. Zazněla hodinová „opera“ (de facto scénický koncert pro sólový soprán a velký orchestr) Neither Mortona Feldmana na Beckettovu báseň. Sólistkou byla Martha Cluver. Orchestr se za řízení Petera Rundela vypnul k výkonu zcela odpovídajícímu závěrečným ovacím. Filharmonii se vcelku povedl i koncert úvodní.

Snad méně nápadným, ale ze „systémového“ hlediska velmi významným úspěchem OD je to, jakým způsobem se rozvíjí práce Ostravské bandy – komorního souboru o proměnlivé velikosti, složeného převážně z mladších hudebníků z mnoha zemí. Banda byla založena předloni a těžiště její práce tkví v OD, v mezidobí se nicméně Ostravskému centru nové hudby podařilo uspořádat několik koncertů po Evropě i v USA. Zatímco ještě předloni bylo mezi členy Bandy minimum českých hudebníků, jejich počet od té doby vzrůstá – namátkou jmenujme fagotistu V. Vonáška, hobojistu V. Veverku či houslistu D. Danela. Při obrovském objemu práce, jaký je na Bandu nakládán, je kvalita interpretace úctyhodná (nelze nezmínit alespoň provedení Ligetiho Houslového koncertu s P. Kotkovou, dir. R. Kluttig).

Svého druhu tématem letošních OD byla 60. léta. Vedle vesměs pozoruhodných skladeb z tohoto období porůznu roztroušených v programu je třeba vyzdvihnout pokus o mapování pražských 60. let (oč nepovedenější byla debata pamětníků, o to zajímavější byly navazující koncerty) a odpoledne věnované hnutí Fluxus.

Sdílet článek: