Má smysl provádět Schützovy žalmy a duchovní kantáty J. S. Bacha – sakrální hudbu 17. a první poloviny 18. století – ve světském prostředí koncertního sálu, je-li sál navíc obrovský? Na pětadvacátém koncertě letošních Proms se ukázalo, že je velmi dobře možné odloučit tento typ hudby od jeho původního účelu a přinést hluboký zážitek divákům, z nichž jen málokteří asi patřili k věřícím.
Mluvíme-li v současné době o „koncertních skladbách“, musíme vzít v úvahu skutečnost, že po vybudování veřejných koncertních sálů na konci 18. století a vytvoření hudebního života v dnešním slova smyslu začali také posluchači naslouchat hudbě jinak, a především orchestrální hudba znamená od té doby většinou skladby, které byly určeny k provedení v koncertním sále. Bach a Schütz psali své žalmy a kantáty pro chrám, ne pro světské prostory postavené specificky k poslechu hudby. Nicméně na koncertě v téměř zaplněném Albert Hallu (a pod hlavičkou „late“ neboli pozdní začínají koncerty na Proms v 22.15) naslouchali diváci bez přestávky skoro hodinu a půl s okouzlením a naprostou ukázněností dílům, jež by v době jejich vytvoření nikdy nemohla být považována za „koncertní“.
Heinrich Schütz je otcem hudby německé luteránské církve, ale většině jeho sakrálních vokálních skladeb nemůžeme snadno přidělit tak specifické místo v luteránské liturgii jako u Bacha. Avšak čtyři žalmy ze Schützových Psalmen Davids (1619), včetně č. 41, 43 a 45 na programu tohoto koncertu (z nichž č. 41 a 45 slyšeli diváci na Proms poprvé), byly podle některých pramenů pravděpodobně provedeny během velkolepých oslav uspořádaných v Drážďanech ke stému výročí reformace na podzim roku 1617. Tyto oslavy měly také ukázat jednotnost a sílu těch evropských území, jejichž obyvatelstvo bylo luteránského vyznání (ač se tyto oslavy konaly jen několik měsíců před začátkem třicetileté války, která vypukla následujícího léta). Oslava 500. výročí protestantské reformace byla tématem hned několika koncertů na Proms 2017, a zařazení těchto Schützových žalmů do programu bylo proto zcela na místě.
Schütz strávil tři roky v Benátkách jako žák Giovanniho Gabrieliho a v těchto žalmech využil veškerých technik polychorálního, responzoriálního stylu, s nimiž se tam setkal. V Nun lob, mein Seel, den Herren, SWV 41, používá sborů různých velikostí, jež si vyměňují motivický materiál, a zvýšil kontrast navíc pomocí různé metriky v různých sborech. Rozdílně složené sbory byly použity i ve velmi účinném žalmu Nicht uns, Herr, sondern deinem Namen, SWV 43; znovu byly zjevné rozdíly ve velikosti, ve faktuře i barvě. V závěrečném žalmu Danket dem Herren, denn er ist freundlich, SWV 45, byly použity tři různé sbory, v nichž byly smíšeny hlasy, barokní trubky, barokní pozouny a smyčce, stejně tak jako skupina trubek. I zde byly zřejmé kontrasty ve velikostech jednotlivých skupin a ve faktuře; přes grandióznost žalmu byla patrná výraznost a rytmická rozmanitost.
Schütz použil ve svých skladbách jen malý výsek původních protestantských chorálů. Jeho žalmy na programu proto kontrastovaly s Bachovými kantátami, z nichž Ein feste Burg byla napsána o sto let později (již ale Bach revidoval někdy mezi začátkem dekády 1720 a cca 1735). V obou kantátách, které nebyly na Proms provedeny po mnoho let, je protestantský chorál podstatou skladby. Není jasné, kdy Bach revidoval Ein feste Burg pro velké oslavy reformace v Lipsku; tato kantáta, vystavěná na slavném chorálu, však symbolizuje Bachovu víru, jeho obdiv pro Luthera a pro ideály reformace. Známé melodie jsou zde spojeny s velmi složitými hudebními strukturami; zvlášť úvodní sbor kantáty, kde se různé vrstvy pohybují různými rychlostmi, je obrovským výkonem kontrapunktické techniky. Velmi pěkné bylo provedení sopránové árie (č. 4, Komm in mein Herzenhaus) a intimní duet tenoristy s kontratenoristou (č. 7, Wie selig sind doch die, die Gott in Munde tragen), v jehož doprovodu vynikl krásný tón oboe di caccia.
Složitost jednotlivých skladeb nijak neubrala na radosti z poslechu sboru, orchestru a sólistů – jejich energie, čistota přednesu a pečlivost pokud se týká textu, byly prvotřídní. Gardiner, který v roce 2000 provedl k 250. výročí Bachova úmrtí všech 198 duchovních kantát ve více než 60 chrámech během velkého evropského turné, a posléze je natočil, má tuto hudbu v malíčku a dirigoval s naprostým přesvědčením; mezi velmi dobrými sólisty zaujali zejména kontratenor Reginald Mobley, sopranistka Miriam Allan a basista Robert Davies. V tomto „chrámu hudby“ pro platící diváky byl koncert skvělým zážitkem nejen pro smysly, ale i zážitkem duchovním.
