pátek, 20. leden 2023

Schubertova Zimní cesta v salonu na jevišti Stavovského divadla

Napsal(a) 

Zdeněk Klauda, Jiří Hájek, foto Zdeněk Sokol Zdeněk Klauda, Jiří Hájekfoto: Zdeněk Sokol

V tyto napínavé předvolební dny umělecký zážitek obzvláště potěší. Neděle 8. ledna uvítala na uzavřeném jevišti Stavovského divadla pány Jiřího Hájka (zpěv) a Zdeňka Klaudu (klavír), kteří v tomto neobvyklém komorním prostředí uvedli písňový cyklus Franze Schuberta (1797–1828) Zimní cesta (Winterreise) na texty básní jeho generačního souputníka Wilhelma Müllera (1794–1827). Schubert jej zkomponoval rok před svou smrtí a všimněme si, že skladateli i básníkovi byla dopřána opravdu jen velmi krátká doba života. Původně je cyklus psán pro tenor, ale často jej zpívají například barytonisté, jak se stalo i teď. Čtyřiadvacet písní je pestrobarevným kaleidoskopem výpovědí, které nám sděluje osamělý poutník konfrontující se se svými pocity a zážitky. Jako korálky navléká postupně jednotlivá témata v barvitých obrazech, které v něm vzbuzují nejen osobní vzpomínky, ale i krajina, jíž kráčí.

Jiří Hájek, foto Zdeněk Sokol Jiří Hájekfoto: Zdeněk Sokol

Pro diváky byl atraktivní i sám uzavřený prostor jeviště, obklopeného odhaleným technickým zázemím. Kontrastoval s decentním světelným designem Přemysla Jandy, za zády umělců byly promítány české překlady textů od Ondřeje Hučína. Obecenstvo vyprodaného koncertu velmi pozorně poslouchalo už mluvený úvod Zdeňka Klaudy. Atmosféra byla velmi vstřícná, oba umělci vstoupili do komorního prostoru v romantizujících kostýmech a s bezprostředností účinkujících v některém ze salonů skladatelovy doby. Zimní cestu zkomponoval Franz Schubert v roce 1827, tedy rok před smrtí. Dovedl tady své mimořádné skladatelské písňové kvality až k dokonalosti. Každá píseň je výsostným drahokamem sama o sobě, žádná se nepodobá jiné, skladatel zhudebňuje danou báseň s dokonalým pochopením atmosféry minipříběhu nebo nálady, kterou v něm vzbuzuje. Pokud by však interpreti nedokázali pochopit každou z písní jako svébytný malý celek, který je do jisté míry samonosný tím, že má po všech stránkách svou originální významovou stavbu, je pěvecky vyjádřen s neobyčejnou vnímavostí, citlivostí a smyslem pro kontrast v dynamice, agogice, barvě hlasu, naléhavosti nebo záměrné ztlumenosti prostředků, nebylo by možné posluchače neukolébat. Nestalo se tak ani v nejmenším. Když vezmeme v úvahu detailně propracovanou návaznost pěveckého a klavírního partu, která musí být v dokonalém souznění, musíme oba umělce jen a jen obdivovat.

, foto Zdeněk Sokol foto: Zdeněk Sokol

Cyklus Zimní cesta sestává ze dvou navzájem zcela odlišných dvanáctipísňových částí. Střídání nálad, bohatství melodií, drobnokresba, písně lyričtější i dramatičtější, trvale sinusoidní charakter jednotlivých písní, ale zároveň i vyváženost celého večera, to všechno vyžaduje neuvěřitelnou trpělivost ve výběru prostředků a ve vzájemné souhře. Navíc nejen každá z písní obou celků, ale také každý z nich a zároveň oba musí být v průběhu večera vyvážené stavebně. Pro pěvce je takto rozměrný cyklus velkým soustem, protože si musí být vědom svých možností, které je třeba směrem ke konci večera dále vystupňovat. Jiří Hájek předvedl bohatý rejstřík svých hlasových nuancí všeho druhu a musíme připomenout, že Zimní cesta vyžaduje kromě výsostné hlasové techniky mimo jiné také značný hlasový rozsah. Postupně plynula První řada písní od té první Gute NachtDobrou noc, přes KorouhvičkuDie Wetterfahne, LípuDer Lindenbaum, OhlédnutíRückblick až k SamotěEinsamkeit, později bez přestávky Druhá řada od Die PostPošta, Die KräheVrána, TäuschungMámení, Mut!Odvahu! až po Flašinetáře (Der Leiermann). Od něžných pianissim přes vyrovnané messa di voce až k dramatickým forte, s mimořádným pochopením a citem, ale bez nadbytečného sentimentu.

Díky za krásný večer, který potěšil hloubkou přístupu k Schubertovým písním, schopností rozebrat dílo do nejjemnějších detailů a spolupracovat na vytváření společného uměleckého díla. Projekt podpořili další zaměstnanci Národního divadla – Beno Blachut v dramaturgické spolupráci, producentka Růžena Brabcová, pracovníci jevištního provozu Stavovského divadla a neodmyslitelnou roli sehrál partner koncertu, C. Bechstein Pianocentrum Praha.

Doufáme, že nás po této „vlaštovce“ čekají další podobně atraktivní komorní projekty. Ostatně – nemohl by se tento večerní program někdy zopakovat?

Olga Janáčková

Muzikoložka, teatroložka, operní režisérka, hudební a divadelní kritička a organizátorka. Studovala hudební a divadelní vědu na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, sólový zpěv na brněnské konzervatoři a operní režii na JAMU. V letech 1968–90 pracovala jako odborná pracovnice specializovaná na hudební divadlo v Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd. Přispívala do samizdatového divadelního časopisu Dialog (1977–80). V letech 1987–89 byla dramaturgyní opery Státního divadla v Ústí nad Labem, pracovala také v Divadelním ústavu Praha. Od roku 1990 soustavně sleduje produkci českých a moravských operních divadel, recenze a články publikuje v odborných médiích.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.