Když je Pražský filharmonický sbor ve špičkové kondici, připomíná mi jeho zvuk romantické varhany. Na provedení čtyř kantát Bohuslava Martinů (Legenda z dýmu bramborové nati, Otvírání studánek, Romance z pampelišek, Mikeš z hor), jimiž vzdal poctu rodné Vysočině, jsem se hodně těšil. Jednotlivě se provádějí relativně často, souborně jsem je ještě neslyšel. Dvořákova síň pražského Rudolfina byla 5. června při 3. koncertu cyklu PFS bohužel jen poloplná. (Možná, že kdyby byl záslužný projekt součástí festivalu Pražské jaro, kam by se svou dramaturgií náramně hodil, byla by návštěvnost lepší.)
Ne vše bylo v provedení optimální. Vysoké ocenění si určitě zaslouží výkon sboru a vedení jejich šéfa Lukáše Vasilka. Leckteré detaily ve frázování a agogice byly dokonce zajímavější, než u někdejších nejlepších interpretů kantát Martinů – Jana Kühna a Pavla Kühna (zvláště se to týkalo Mikeše). Překvapivě výborný byl výkon tenoristy Martina Slavíka v Romanci a hlavně v Mikešovi! PFS v něm má cennou hřivnu. Velmi spolehlivá byla podpora členů Zemlinského kvarteta (František Souček, Petr Střížek, Petr Holman) a pianisty Marcela Javorčeka. Naopak matné, spíše však rozpačité, byly v Legendě výkony flétnistky Lenky Kozderkové, klarinetisty Jana Paříka, hornistky Barbory Černé a akordeonisty Josefa Hřebíka. Vstupy sborových sólistek – Elišky Demel Trnové a Lenky Bartošíkové – také nepatřily k ozdobám večera. Lépe na tom byla intonačně jistá a hlasové zajímavá altistka Ludmila Hudečková. Nelibě jsem vnímal s geniální hudbou Martinů nesouznějící operní projev, ne zrovna ideálně propojený hlas a forzírované výšky sopranistky Pavly Vykopalové v Romanci a Mikešovi. (Trpně poslouchaje vzpomínal jsem na stylově i pěvecky dokonalý projev sopranistky Milady Čejkové v provedeních Pavla Kühna v 80. letech.)
Účinek ve své prostotě dokonalé kantáty Otvírání studánek hodně závisí na barytonistovi a recitaci. Zdeněk Hlávka, člen sboru a občasný sólový pěvec, dal jako vždy do zpěvu vše, působil přesvědčivě a jeho interpretace byla radostí, ale nešlo přeslechnout, že hlas už nemá takové kvality jako před dvaceti lety. Překvapivým zklamáním byl přednes Petra Štěpánka. To, že nemohl téměř odtrhnout zrak od partitury, což vypadalo hloupě, bych přešel, ale hodně mi vadila nedokonalá výslovnost, intonace, nesprávné akcenty a tektonika projevu. Stále zde nevidím nikoho, kdo by navázal na stejné úrovni na nádherné kreace Radovana Lukavského a Václava Vosky.
Přes uvedené stíny byl poslední sborový koncert sezony 2013/14 Pražského filharmonického sboru úspěchem. Sbor si stále drží nejvyšší mezinárodní úroveň a jeho sborový cyklus je zásadním vkladem do pražské hudební sezony. Musíme jen doufat, že bude mít peníze na pokračování v našich poměrech unikátní sborové série!
