úterý, 10. červen 2014

Sborové varhany

Napsal(a) 

Lukáš Vasilek, v popředí Martin Slavík, foto Petra Hajská Lukáš Vasilek, v popředí Martin Slavíkfoto: Petra Hajská

Když je Pražský filharmonický sbor ve špičkové kondici, připomíná mi jeho zvuk romantické varhany. Na provedení čtyř kantát Bohuslava Martinů (Legenda z dýmu bramborové nati, Otvírání studánek, Romance z pampelišek, Mikeš z hor), jimiž vzdal poctu rodné Vysočině, jsem se hodně těšil. Jednotlivě se provádějí relativně často, souborně jsem je ještě neslyšel. Dvořákova síň pražského Rudolfina byla 5. června při 3. koncertu cyklu PFS bohužel jen poloplná. (Možná, že kdyby byl záslužný projekt  součástí festivalu Pražské jaro, kam by se svou dramaturgií náramně hodil, byla by návštěvnost lepší.)

Ne vše bylo v provedení optimální. Vysoké ocenění si určitě zaslouží výkon sboru a vedení jejich šéfa Lukáše Vasilka. Leckteré detaily ve frázování a agogice byly dokonce zajímavější, než u někdejších nejlepších interpretů kantát Martinů – Jana Kühna a Pavla Kühna (zvláště se to týkalo Mikeše). Překvapivě výborný byl výkon tenoristy Martina Slavíka v Romanci a hlavně v Mikešovi! PFS v něm má cennou hřivnu. Velmi spolehlivá byla podpora členů Zemlinského kvarteta (František Souček, Petr Střížek, Petr Holman) a pianisty Marcela Javorčeka. Naopak matné, spíše však rozpačité, byly v Legendě výkony flétnistky Lenky Kozderkové, klarinetisty Jana Paříka, hornistky Barbory Černé a akordeonisty Josefa Hřebíka. Vstupy sborových sólistek – Elišky Demel Trnové a Lenky Bartošíkové – také nepatřily k ozdobám večera. Lépe na tom byla intonačně jistá a hlasové zajímavá altistka Ludmila Hudečková. Nelibě jsem vnímal s geniální hudbou Martinů nesouznějící  operní projev, ne zrovna ideálně propojený hlas a forzírované výšky sopranistky Pavly Vykopalové v Romanci a Mikešovi. (Trpně poslouchaje vzpomínal jsem na stylově i pěvecky dokonalý projev sopranistky Milady Čejkové v provedeních Pavla Kühna v 80. letech.)

Účinek ve své prostotě dokonalé kantáty Otvírání studánek hodně závisí na barytonistovi a recitaci. Zdeněk Hlávka, člen sboru a občasný sólový pěvec, dal jako vždy do zpěvu vše, působil přesvědčivě a jeho interpretace byla radostí, ale nešlo přeslechnout, že hlas už nemá takové kvality jako před dvaceti lety.  Překvapivým zklamáním byl přednes Petra Štěpánka. To, že nemohl téměř odtrhnout zrak od partitury, což vypadalo hloupě, bych přešel, ale hodně mi vadila nedokonalá výslovnost, intonace, nesprávné akcenty a tektonika projevu. Stále zde nevidím nikoho, kdo by navázal na stejné úrovni na nádherné kreace Radovana Lukavského a Václava Vosky.

Přes uvedené stíny byl poslední sborový koncert sezony 2013/14 Pražského filharmonického sboru úspěchem. Sbor si stále drží nejvyšší mezinárodní úroveň a jeho sborový cyklus je zásadním vkladem do pražské hudební sezony. Musíme jen doufat, že bude mít peníze na pokračování v našich poměrech unikátní sborové série!    

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.