Sázka na jistotu

Když hostuje v Praze Sir Charles Mackerras , můžete se s jistotou vsadit, že to nebude obyčejné, průměrné. Vedle obrovské celoživotní zkušenosti, úctu budící praxe a tvrdohlavosti v prosazování svých záměrů, je v tomto Australanovi milujícího nade vše českou hudbu těžko popsatelné charisma, které vytváří hluboký vztah mezi dirigentem a orchestrem. Na program svých dvou říjnových koncertů s Českou filharmonií (17. a 18. 10.) zařadil dvě skladby Leoše Janáčka a Dvořákovu Šestou symfonii D dur . Bohužel fanfáry v úvodu a závěru Sinfonietty dopadly 17. 10. bledě. Viníkem však nebyl dirigent, ale trubky, které ostudně neladily a souhra také nebyla ten večer zrovna jejich doménou. Jinak to byla Sinfonietta vznešená, taneční, s očekávaným rytmickým drivem. Mnohem lépe dopadla suita z opery Příhody lišky Bystroušky . Vedle svrchovaného Mackerrasova mistrovství tkví jeho velká zásluha u Janáčka i v tom, že nejenže jeho dílo už několik desetiletí prosazuje po celém světě, ale že jde ad fontés. Pracuje s prameny a vrací Janáčkovi původní podobu. V případě této suity zavrhl úpravy a retuše svého učitele Václava Talicha a vrátil se k originálnímu znění. Hudbě to rozhodně pomohlo. Dvořákova nádherná symfonie pak koncert jen vyvrcholila. Filharmonie hrála uvolněně, přesně a jako by se s hudbou mazlila. Po takovém koncertu je možné zvolat jen jediné: Díky, Sire.