pátek, 10. červenec 2020

Sázka na jistotu a na kvalitu: Dvořák a Smetana tahouny letošní Smetanovy Litomyšle

Napsal(a) 

 , foto SL foto: SL

Devátý červencový den náležel na Smetanově Litomyšli českým klasikům Dvořákovi a Smetanovi (9. 7. 2020). Jejich díla byla páteří jak podvečerního varhanního recitálu Jaroslava Tůmy v kapitulním chrámu Povýšení sv. Kříže, tak večerního koncertu na zámeckém nádvoří v podání Dvořákova tria a manželské a umělecké dvojice Kateřina Kněžíková a Adam Plachetka.

Přiznám se, že jsem patřil k těm nemnoha návštěvníkům Tůmova hodinového varhanního recitálu, kteří se na něj vypravili i s potomstvem. Byl v tom z mé strany jistý rodičovský a pedagogický úskok, protože od té doby, co mé děti zhlédly pod neprozřetelným dozorem prarodičů Moskalykovu pohádku Kráska a zvíře s démonickou hudbou Luboše Fišera (1971), nechtěly o varhanách ani slyšet. Úvodní Bachova Toccata a fuga d moll BWV 565 – tohle že je dílo dvacetiletého varhanního virtuosa? – děti přikovala do lavic, závěrečná Widorova Toccata z Varhanní symfonie č. 5 je vehnala proskočit se do zámeckých zahrad. Upřímné díky arteterapeutovi Tůmovi, že alespoň v naší domácnosti napravil, co „pokazila“ Fišerova hrůzná filmová hudba a co podcenili prarodiče, kteří zapomněli na křehkost dětské duše a drtivou mohutnost varhanního pléna. Jaroslav Tůma sice ve Festivalových novinách označil litomyšlské varhany v kapitulním kostele za nástroj spíše průměrný, na výsledném dojmu to ovšem nebylo znát. Festivalové publikum i náhodné kolemjdoucí, kteří se nechali zlákat známými jmény skladatelů na programu večera, strhnul plným zvukem zdejšího nástroje a ty poučenější zaujal pozorností středním hlasům v Bachově i Widorově varhanním ohňostroji.

 , foto SL foto: SL

Osou podvečera byla Kličkova Koncertní fantazie na Smetanovu symfonickou báseň Vyšehrad, skladba více poplatná pietní úctě ke Smetanovi než kompozičně rozvolněnému fantazijnímu žánru. Na polovinu rozdělila programový vrchol večera – Dvořákovy Biblické písně op. 99 ve verzi pro nižší hlas s varhanním doprovodem. K Jaroslavu Tůmovi se připojil ve skvělé formě zpívající barytonista Martin Bárta, jehož plně znějícímu hlasu se podařilo zaplnit podlouhlou chrámovou loď. Bártův hlas má volumen chasidských synagogálních kantorů a publikum přinutil ke koncentrovanému a ztišenému poslechu. Varhanní doprovod přibližuje Dvořákovo písňové opus ultimum spíše standardní římskokatolické liturgické hudbě a vzdaluje je evangelikální civilnosti původní klavírní verze. Příkladem mohou být i synkopy klavírního doprovodu, které zkrátka ve varhanní sazbě nefungují (např. Při řekách babylonských). V Bártově a Tůmově podání byly ovšem Dvořákovy Biblické písně nezpochybnitelným vrcholem večera. A pokud měly být jednou z mnoha letošních, posluchačsky přívětivých festivalových poct domácím mistrům, byl to hold více než vydařený a přesvědčivý.

Počasí se onoho osmého festivalového večera umoudřilo, a tak mohlo vystoupení Dvořákova tria s rezidenčním umělcem festivalu Adamem Plachetkou a Kateřinou Kněžíkovou proběhnout na v podstatě vyprodaném zámeckém nádvoří. Dvořákovský program v první polovině večera si nenechali ujít ani skladatelovi oblíbenci – nebeští pěvci, kteří rušili jen na začátku programu, než ztichli a rozpoznali dílo svého ctitele. Dvořákovo komorní dílo – bohužel či bohudík – je na rozdíl od komorního díla Smetanova tak rozsáhlé a košaté, že lze skladatelův Klavírní kvartet č. 2 Es dur op. 87 slýchat rozhodně méně častěji, než by si zasloužil. Je to dílo do kamene tesané, bez jediné noty navíc. Pravý komorní pandán 8. symfonie G dur op. 88, s níž se může kvartet měřit obrazností hudebních sdělení v narativní tónině Es dur, hutností sazby i živelností výrazu. Zatímco Ivo Kahánek a Jan Fišer s hostujícím violistou Jakubem Fišerem hnali dílo v krajních větách kupředu jako horolezci spěchající na vrchol, kdykoliv se ve skladbě ke slovu z přediva středních hlasů proklestil violoncellista Tomáš Jamník, bylo to jako panoramatické zastavení nad krajinou Dvořákova díla. Jamníkův štíhlý a ušlechtilý tón dominoval nádherné II. větě a nezaostávali za ním ani sourozenci Fišerovi u houslí a violy. Snad jen Ivo Kahánkovi zapadlo do štěrku zámeckého nádvoří onoho večera příliš mnoho not, zvláště v I. větě Dvořákova kvartetu, který zase jednou vycenil zuby nepodceňovatelné dvořákovské klavírní sazby.

 , foto SL foto: SL

Cigánské melodie op. 55 se staly hitem již za Dvořákova života. Málokdy je lze ale slýchat na jednom pódiu v provedení hned dvou pěvců. Angažování Adama Plachetky a Kateřiny Kněžíkové v tomto klenotu české písňové tvorby zaujalo. A. Plachetka mu v krajních písních č. 1, 2 a 6, 7 propůjčil pel mužné rozšafnosti, K. Kněžíková něhu a melancholii ve středních písních, zvláště v legendární písni Když mě stará matka. Dikce obou umělců je příkladná, forsírování z obavy z nezvládnutí akusticky nevyzpytatelného prostoru arkádového nádvoří bylo ale nakonec zbytečné. Oba umělci potvrdili svou pověst suverénních dvořákovských interpretů, kteří s pokorou a pečlivostí přistupují i k nejznámějším trvalkám Dvořákova díla.

Po pauze a v závěru festivalového večera zaznělo Smetanovo Klavírní trio g moll op. 15. V sousedství Dvořákova klavírního kvartetu obstálo hlavně suverénním provedením, které svědčilo o hlubší sedimentaci v interpretační paměti Dvořákova tria. A také silou autobiografické výpovědi. Nemohl jsem se ovšem jako již mnohokrát zbavit dojmu jisté obsahové disparátnosti, zvláště v salónně znějícím triu II. věty. Dlouhé zámlky, k nimž se trio nebálo uchylovat, jakoby tyto obsahové střihy jen prohlubovaly. Při stručnosti Smetanova komorního odkazu ovšem nezbývá posluchačům nic jiného, než se těšit na každé provedení jeho komorních skladeb, dokonale naplňujících představu romantické hudební autobiografie. Se závěrečným potleskem se nad Litomyšlí setmělo a na řadě je poslední festivalový víkend. A s ním i další kompozice z dílny Antonína Dvořáka, Bedřicha Smetany, a dokonce i v úvodu recenze „nespravedlivě obviněného“ Luboše Fišera.

Martin Jemelka

Profesí historik hospodářských a sociálních dějin, studoval historii na Ostravské univerzitě v Ostravě (1997–2006) a v současnosti je odborným pracovníkem Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd České republiky. Dlouhodobé studijní pobyty v Jeně a Vídni byly věnovány výzkumu dějin koncernové společnosti Baťa, a. s., Zlín, mezi historiky je však znám především pro své dlouhodobé výzkumy českého, zvláště ostravského dělnictva a dělnických kolonií. Jedna polovina jeho srdce patří historii 19. a 20. století, druhá hudbě a hudební publicistice, v níž spojuje náklonnost k historii s posedlostí fanouška staré hudby, významných osobností taktovky a starých i nejnovějších nahrávek díla Antonína Dvořáka. Za českou operou, Dvořákovou hudbou a soubory staré hudby pravidelně vyjíždí do zahraničí. V letech 2003–2015 vynechal ve Vídni a Štýrském Hradci jen nemnoho koncertů Nikolause Harnoncourta, jehož je hlubokým obdivovatelem. Od roku 2008 spolupracuje s Českým rozhlasem Vltava při tvorbě hudebních pořadů.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.