DRÁŽĎANY
Ve Straussově Salome , jak se nově hraje v drážďanské Semperově Opeře, skutečně nejde o Jana Křtitele a jeho proroctví, nejde o víru, Židy, Heroda a historickou Salome. Režie Petera Mussbacha na jeho vlastní scéně podtrhuje, že se jedná o vyabstrahovaný příběh, zabývající se krizí tradičních vztahů. Jde tematicky o moc a osamělost, je tu zachycen chladný svět se silným sexuálním podtónem, ale bez lásky. Toto vše je v Mussbachově uchopení díla podstatnější než pouhá lascivnost, nenaplněná touha nebo šokující dekadentní perverze. Odpovídá tomu mimochodem i skutečnost, že Salome při proslulém tanci „na přání“ nesvléká sebe, ale netradičně naopak Heroda, a že v závěru nelíbá svou odměnu – useknutou prorokovu hlavu na stříbrném podnose (hlava ani tác v rekvizitách vůbec nefiguruje), ale že poněkud nekrofilně zaleze pod plátno přehozené přes Jochanaanovo mrtvé tělo… Premiéra (27. 2.) vyvolala v hledišti také bučení, ale převážil nadšený potlesk. Právem. Jde o mimořádně silný, soudržný a přesvědčivý koncept hudebního dramatu, o strhující divadlo. V kontrastním nasvícení černé a bílé s červenou a modrou, vykreslujícím studené bezčasí a mrazivě syrové zápolení postav, se odehrávají vyhrocené, ale psychologicky velmi přirozené situace. Jakékoli konkrétní určení místa či času zde není – a není ani nutné. Čtveřice hlavních představitelů vyhověla v rámci znázornění atomizace postojů a vztahů režisérovým požadavkům na gesta a na pohyb po jevišti (mimochodem obtížný kvůli značnému sklonu) v rozmezí od stylizace po expresivní autenticitu velmi vstřícně, vědoucně a samostatně. Také pěvecky to bylo kvarteto plně na výši. Mladá německá sopranistka Evelyn Herlitzius má pro roli Salome vše od silného nepřepínaného naléhavého fondu až po možnost zvroucnělého zlyričtění projevu, a to se všemi myslitelnými mezistupni mezi těmito krajnostmi, se zřetelnou výslovností a širokým rejstříkem výrazových proměn. Alan Titus uplatnil v roli Jochanaana svou impozantní postavu i heroický, zdravý a k vrcholům se bezpečně vzpínající hlas. Wolfgang Schmidt má pro krále Heroda výstižný, ostře zbarvený vysoký tenor, zatím stále neunavený, tedy zpívající kantilénu a nekříčící. Dagmar Pecková jako rozpolcená královna Herodias nemá úlohu tak rozsáhlou, nápadnou a efektní, ale vložila do ní temperament, široký rozsah s hrdelními tóny, pozornost každému slovu a evidentní veliké psychologické vcítění. Salome se hraje 110 minut vcelku, je to jedna velká báseň. Kent Nagano za pultem Staatskapelle Dresden akcentoval vypjaté konflikty, ale o to překvapivější a příjemnější byla v jeho hudební „režii“ vzácná místa, kde se v této opeře Straussova geniální, barvitě se přelévající hudba odvažuje od převažující exprese přejít k typické kantiléně a ke kouzelné lyrice.
