čtvrtek, 3. listopad 2011

Salcburk - Vzpomínání na Neapol

Napsal(a) 

Již popáté a patrně naposled byl program Salzburger Pfingstfestspiele 2011, tedy jisté odnože letních salcburských her, ukotvené, jak už název napovídá, do doby svatodušních svátků, zaostřen na tvůrčí potenciál tzv. „neapolské školy“. Těch pět ročníků Salzburger Pfingstfestspiele se stalo svědectvím velké éry italské opery, éry pro vývoj opery klíčové a určující směr a vytyčující základní strukturální dimenze žánru, mantinely stylotvorné podstaty i specifické postavení opery coby zpívaného dramatu v rámci divadelního umění.

Salcburské svatodušní festivalové dny vznikly z iniciativy významného dirigenta Riccarda Mutiho , poté co práskl dveřmi v milánské Scale. Letošní ročník Pfingstfestspiele nesl název „Neapel – Metropol der Erinnerung“ (Neapol – metropole vzpomínání) a přinesl bohatý program.

Neapolská škola měla v 18. století úzké vazby na hudební život ve Vídni a tak se z obou měst staly záhy operní metropole a opera coby nový divadelní útvar zde sílila a mohutněla vzájemně se ovlivňujíc.

Z neapolské školy vedou přímé spojnice k Bellinimu, Donizettimu a mladému Verdimu a právě skladatelé – Saverio Mercadante, z jehož tvorby byla zařazena buffo opera I due Figaro , a Luigi Cherubini, jehož smuteční mše Requiem c moll svatodušní festival uzavírala, jsou považováni za významné reprezentanty této „neapolské školy“. Saverio Mercadante je mostem mezi neapolskou tradicí a budoucím vývojem italské opery. Jeho opera I due Figaro o sia Il soggetto di una commedia (1826), jejíž stylovou polohu přesně vystihuje podtitul „melodramma buffo“ a která, v rámci „čisté“ komické opery, se hlouběji ponořuje nejen do psychologických vztahů, ale také komediální zápletku prostupuje filozofickými, až existenciálními tématy společenského života té doby, které v mnohém přesahují až do našich časů.

Libreto k opeře I due Figaro napsal přední libretista té doby Felice Romani. Bazíruje na ději Mozartovy Figarovy svatby , jehož hlavní aktéři se tu znovu objevují, ovšem, jak už název napovídá, osou děje je tak trochu kuriózní zápletka: vše se točí kolem svatby hraběnčiny dcery Inez a do děje vstupuje Cherubino, který se na Almavivův zámek vrací přestrojen jako Figaro. Tím se komplikuje a dosti zamotává děj, protože skutečný Figaro tu má své zájmy a plány, k jejichž uskutečnění mu má napomoci nová, ale klíčová postava děje, a sice „intrikán“ Torribio, který zde rovněž vystupuje pod cizím jménem – jako Don Alvaro.

Mercadante děj využil k prezentaci svého charakterizačního mistrovství i pregnantnímu ovládnutí hudebně-dramatické formy žánru opera buffa. Árie jiskří virtuozitou, ansámblové scény doslova srší břitkostí a espritem. Divák je vždy více informován o skutečném stavu děje než jednající postavy – od toho jsou zde dějově funkční monology, tedy árie a všelijaké repliky pronášené „stranou“, a tak se může vývojem děje plném nečekaných zvratů a odhalení doopravdy bavit, španělskou lokalitu připomínají typické melodie bolera či flamenca.

Opera vznikla roku 1826, ale na svou dobu byla příliš společensky břitká a kritická, a tak musela premiéra čekat na liberálnější klima až do roku 1835. Dnes už samozřejmě tyto kritické šlehy vůči feudální společnosti nepociťujeme, ale přesto je třeba ocenit – a to si Riccardo Muti ohlídal –, že ani režie, ani scénografie nezaplevelila naštěstí dílo aktualizacemi. (Bylo to osvěžení vedle té záplavy stovek inscenací v současném civilním oblečení, které se pokoušejí diváky přesvědčovat, že dokonce příběhy z antiky a raného středověku se mohou docela dobře odehrávat dneska.) Režie (Emilio Sagi ), scéna (Daniel Bianco ) i kostýmy (Jesús Ruiz ) spolu s Mutiho pregnantním vedením vzájemně komunikovaly, jednotlivé scény měly švih, bravuru i vtip, našly pro každou z postav odpovídající vnitřní svět i příznačný arzenál gest a mimiky, prostě jako celek to byl takový „bonbónek“, milý dáreček a obecenstvo to také kvitovalo s povděkem, obě představení byla beznadějně vyprodaná.

V Mercadantově opeře Dva Figarové našlo také dostatek prostoru pro své pěvecké a herecké dispozice všech sedm sólistů v polohách komediálních, lyrických i dramatických zároveň. Děj je značně spletitý, v mnohém jistě nevěrohodný, ale divadelně „posvěcený“. Kde jinde než v opeře buffa lze těžit z nečekaných překvapení, náhod a odhalení. Specifickou, v konvencích operních syžetů neobvyklou postavou je mladý spisovatel Plagio, jehož doménou jsou právě komedie (připomíná postavu básníka v Rossiniho Turkovi v Itálii ), který děj komentuje, splétá a rozplétá, při psaní si pochopitelně zachovává nezbytný nadhled a osnuje přitom všelijaké peripetie, aniž ovšem tuší, jak si v dané situaci příslušné figury budou počínat. Role si našla skvělého interpreta – Omar Montanari si s jednotlivými situacemi skutečně pohrával, co chvíli si zachovával ironický odstup, co chvíli byl do děje, který se snažil organizovat, nečekaně zatažen. Skutečnými aktéry příběhu jsou ovšem tři klíčové postavy: všemi mastmi mazaný Figaro (Mario Cassi ) a tak trochu romantický Cherubino, který je podobně jako u Mozarta kalhotkovou rolí, s níž si výborně poradila Annalisa Stroppa , a pak role intrikána Torribia alias Dona Alvara (Anicio Zorzi Giustiniani ), který pracuje ve „službách“ Figara, je strůjcem i obětí většiny gagů a je nakonec odhalen coby někdejší Cherubinův sluha. Z Mozartovy opery přešly tři postavy, Il Conte d’Almaviva (Antonio Poli ), La Contessa (Asude Karayavuz ) a její komorná a Figarova žena Susanna (Eleonora Buratto ) a k nim pak přibyla nová postava hraběnčiny dcery Inez (Rosa Feola ), kolem jejíhož sňatku se točí celý dějový příběh. Každá z těchto postav si našla v inscenaci díky svým představitelům své místo, každá měla svůj specifický vnitřní náboj. Dobře si vedl i sbor Philharmonia Chor Wien (sbormistr Walter Zeh ), palmu vítězů si ovšem pochopitelně odnášel Orchestra Giovanille Luigi Cherubini a hlava i srdce celého projektu – dirigent Riccardo Muti , z jehož iniciativy tento svatodušní festival vznikl. (Orchestra Giovanile Luigi Cherubini se stal v interpretaci barokní hudby pojmem.)

Neméně úspěšné bylo provedení serenaty Aci, Galatea e Polifemo , kterou napsal Georg Friedrich Händel během svého tříletého italského pobytu také pro Neapol, kde byla roku 1708 provedena. Aci, Galatea e Polifemo má podtitul „serenata“. Byl to v té době oblíbený hudebně-dramatický žánr, něco mezi operou seria a oratoriem. Byla to vlastně taková jednoaktová opera, psaná zpravidla na objednávku feudálních velmožů či královského dvora coby součást nějaké významné události – svatby, narození následníka nebo jiné významné rodové záležitosti. Na rozdíl od opery seria nedosahovala serenata takové délky ani dějové spletitosti. A dějový příběh většinou zpracovávající antickou mytologii vyúsťoval často v hymnickou oslavu rodu i základních morálních hodnot.

Händel naplnil potřeby žánru beze zbytku se sobě vlastní hudebně-dramatickou invencí a citem pro vnitřní dilemata jednotlivých postav. Formu barokní opery ovládal dokonale, v áriích spojoval pěveckou virtuozitu s psychologickým prokreslením duševního stavu, ve kterém se ta která postava nacházela, posun děje a informace o tom nechával na secco recitativy, jak bylo v té době zvykem, ale nikdy neupadal z hudebního hlediska v recitativech do někdy obvyklého „brebentění“, které tvořilo jen jakousi „vatu“ mezi áriemi. Invenčně zpracoval v té době oblíbenou látku o lásce krásné mořské nymfy Galatey, pastýře Aciho a dotírajícího obra Polifema. Serenata umožňovala tragický konec, který způsobil oběma milujícím žárlivý obr, ale navzdory tomuto tragickému vyústění naplnil hudebně-dramatický výraz spektrem pastorálních a bufózních poloh, což plně rozvinul ve svém hudebním nastudování dirigent René Jacobs , specialista na barokní hudbu.

Představení mělo charakter koncertního provedení se scénickou akcí. Z apercepce díla byl tak eliminován režisér a scénografie a diváci si mohli ve své fantazii domyslet scény, jež pojednávala hudba jak v Händelově funkční instrumentaci, tak do detailu vypracované vokální linie, kde je pěvecká virtuozita, neodmyslitelná od barokní opery, plně ve službách hudebně-dramatického výrazu, aniž by se musel skladatel nějak omezovat v ambicích vybavit pěvecké party obtížnými koloraturami a vůbec virtuózními pasážemi, náročnými na dynamiku i rozsah.

Charaktery a hudební styl určují už polohy pěveckých partií – Aci je soprán, Galatea alt a Polifemo bas. Samozřejmě, že pro Aciho se předpokládal kastrát, dnes je to virtuózní partie pro sopranistku.

Však také všichni tři sólisté excelovali: Sunhae Inn (Aci), Vivica Genaux (Galatea) a Marcos Fink (Polifemo). Vyzdvihnout všechny kvality, které tu opět v plném rozsahu uplatnil dirigent René Jacobs by bylo nošením sov do Atén stejně jako obdivovat precizní souhru a stylovou vybroušenost orchestru Akademie für Alte Musik Berlin .

Pfingstfestspiele doplňovaly jako každý rok ještě koncerty, kde se především prováděla díla příslušníků neapolské školy.

Na koncertě Un’Accademia Napoletana dominoval jako autor Giovanni Battista Pergolesi, z jehož tvorby byly vybrány tři kantáty pro soprán (skvělá Roberta Invernizzi ) a komorní orchestr (znamenitý barokní ansámbl Il Giardino Armonico, dirigoval Giovanni Antonini ).

Tři Pergolesiho kantáty (čtvrtá byla provedena jako přídavek) doplňovaly ještě svými komorními skladbami barokní skladatelé Domenico Natale Sarri, Francesco Durante a Francesco Mancini.

Další den to byly Concerti grossi – koncerty pro sólový nástroj s doprovodem komorního ansámblu. Zde jsme byli svědky jak invenčních děl dalších barokních skladatelů (Antonio Vivaldi, Nicola Fiorenza, Johann Adolph Hasse, Charles Avison a Nicola Porpora), tak špičkových interpretů – sólistů (violoncellista Jérôme Pernoo , flétnista Alexis Kossenko ), dirigenta (Jean-Christophe Spinosi , který hrál i na housle) a komorního tělesa Ensemble Matheus .

A závěr festivalu patřil jedinečnému Cherubiniho Requiem c moll, kde Riccardo Muti vzdal hold autorovi, jehož jméno vtělil do názvu svého komorního orchestru a jehož smuteční mše nesporně patří k vrcholům duchovní hudby vůbec.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.